Láska a přátelství (Jane Austenová)

obalka-laska-a-pratelstvi.jpgLáska a přátelství, novela v dopisech, bývá občas zaměňována s obdobným dílem Jane Austenové: s Lady Susan. Přispívá k tomu nejen stejná literární forma, ale také film Láska a přátelství, který navzdory názvu vychází právě z Lady Susan. „Naše“ kniha, tedy Láska a přátelství, je však samostatným dílkem světoznámé autorky, pozoruhodným už tím, že je psala mezi jedenáctým a čtrnáctým rokem svého věku. Snad právě díky mládí, které bývá bezohledné, se v něm vysmála mnohým klišé romantické literatury: jmenujme jen „scény plné omdlévání“, „nečekaná zjevení dosud neznámých příbuzných“, „vznešené city versus přízemní realita“ či „povinný odpor proti rodičovskému despotismu“. Nad tím vším se vznáší nepřekonatelná ironie Jane Austenové, její břitký humor – ale také city, vášeň a láska, byť podané tak, že občas nevíme, zda se smát, či plakat. Smích je každopádně na místě, vždyť autorka psala tyto fiktivní dopisy pro pobavení rodinného kruhu; i tak ale budete líčení krásné, nesnázemi stíhané Laury číst se zatajeným dechem a neubráníte se obdivu vůči vypravěčským schopnostem mladinké Jane, která se později stala jednou z nejoblíbenějších a nejuznávanějších spisovatelek všech dob. Z anglického originálu přeložil Josef Pepson Snětivý.

Vázaná s přebalem, formát 115x165 mm, cca 104 stran
Doporučená maloobchodní cena: Kč 199,-

(z Dopisu šestého)

Vznešený mladík nám sdělil, že se jmenuje Lindsay – avšak já o něm budu z určitých důvodů nadále mluvit jako o Talbotovi. Dále, že jeho otcem je jistý anglický baron, zatímco matka již před dlouhou dobou zemřela, a že má ještě sestru, která prý ale není ničím zajímavá.

„Můj otec,“ rozhovořil se, „je nízký a ziskuchtivý bídák. Jeho špatné stránky ovšem mohu zmiňovat pouze mezi blízkými přáteli, mezi něž počítám i vás. Vaše ctnosti, vážený Polydore,“ obrátil se k otci, „stejně jako vaše, milá Claudie,“ uklonil se matce, „a v neposlední řadě vaše, má okouzlující Lauro, jsou pro mě zárukou toho, že ve vás mohu vložit důvěru.“

Také my jsme se uklonili.

„Omámen falešným pozlátkem bohatství a klamavou pompou šlechtických titulů, trval můj otec na tom, abych se oženil s lady Dorotheou. ,Nikdy!‘ zvolal jsem. ,Pravda, lady Dorothea je milá a okouzlující. A mám ji raději než kteroukoli jinou ženu. Avšak uvědomte si prosím, otče, jak odporná je pro mě představa, že by měla být mou chotí jen proto, abych vyhověl vašemu přání. Ne! Nesnesu, aby se o mně říkalo, že jsem k tomu byl přinucen vlastním otcem.‘ “

Všichni jsme vyjádřili obdiv vůči mužnosti jeho odpovědi. A mladý muž pokračoval:

„Sira Edwarda to velmi překvapilo. Pravděpodobně ho ani nenapadlo, že by se jeho přání setkalo s tak rezolutním odporem. ,Kde jsi, Edwarde, proboha, pochytil takové hloupé vyjadřování? Obávám se, že v románech, které tak zaujatě čítáš.‘ Na to jsem nehodlal odpovídat, bylo by to pod mou důstojnost. Beze slova jsem vyskočil na koně, a následován věrným sluhou Williamem, vyrazil za tetou.

Dům mého otce se nachází v Bedfordshiru, zatímco tetin v Middlesexu. Ačkoli se mohu pochlubit solidní znalostí zeměpisu, najednou – nechápu, jak se to mohlo stát! – jsem se objevil v tomto překrásném údolí, které, jak zjišťuji, leží v jižním Walesu.

Když jsem se nějaký čas toulal podél řeky Usk a netušil, kudy se vydat, začal jsem hořce a pateticky lamentovat nad krutým osudem. Mezitím se setmělo a na obloze nebyla jediná hvězda, podle níž bych mohl nasměrovat svůj krok. Nevím, jak by to se mnou nakonec dopadlo, kdybych v temnotách nespatřil vzdálené světlo. Jak jsem se k němu přibližoval, ukázalo se, že jde o pohostinnou záři vašeho krbu. Poháněn všemi těmi neblahými věcmi, které mě cestou sužovaly, konkrétně strachem, zimou a hladem, neváhal jsem požádat o dovolení vstoupit do vašeho domu, kterého se mi nakonec dostalo.“

Poté uchopil mou ruku do své a zeptal se mě:

„Kdy, má drahá Lauro, mohu očekávat odměnu za všechno to utrpení během cesty, než jsem se konečně dostal k vám, po čemž jsem ostatně vždy toužil? Kdy mě odměníte tím, že přijmete mou žádost o vaši ruku?“

 

(z Dopisu jedenáctého)

 

„Ve Skotsku žije jeden z mých příbuzných,“ řekla mi Sophie, když jsme opustily Londýn. „Jsem si jistá, že nás přijme s otevřenou náručí.“

„Mám tedy nařídit kočímu, aby tam zamířil?“ zeptala jsem se. Ovšem v následujícím okamžiku jsem se vzpamatovala a zvolala jsem: „Běda! To by bylo pro koně příliš daleko!“

Nechtěla jsem se však spoléhat pouze na své nedostatečné znalosti týkající se síly a schopností koní, a tak jsem celou záležitost konzultovala s kočím, který měl shodný názor. Proto jsme se rozhodli, že koně vyměníme v nejbližším městě a budeme tak činit i po zbytek cesty v zájezdních hostincích.

Nechtěly jsme Sophiina příbuzného překvapit neohlášenou návštěvou. A tak jsme v posledním hostinci, pouhých pár mil od jeho domu, napsaly velmi kultivovaný a úpravný dopis, v němž jsme mu vylíčily svou politováníhodnou situaci; a vyjádřily přání strávit u něj ve Skotsku několik měsíců. Jakmile jsme dopis odeslaly, hned jsme se chtěly vydat na závěrečnou část cesty.

Právě jsme nastupovaly do kočáru, když naši pozornost upoutal šlechtický kočár se čtyřmi koňmi, vjíždějící do dvora hostince. Vystoupil z něj elegantní pán pokročilého věku. Jakmile jsem ho spatřila, dostavil se nečekaně příjemný pocit. A když jsem se na něj podívala podruhé, jakýsi vnitřní hlas mi našeptával, že je to můj dědeček. S přesvědčením, že se nemohu mýlit, jsem vyskočila z kočáru a následovala vznešeného neznámého do místnosti, kam byl uváděn. Tam jsem před ním padla na kolena a zapřísahala ho, aby potvrdil a uznal, že jsem jeho vnučka. Nejprve se ulekl, ale pak pozorným pohledem prozkoumal mé rysy a pozvedl mě ze země.

Objal mě a vykřikl:

„Poznávám tě! Ano, máš drahý vzhled mé Lauriny a její dcery, to jest sladkou podobu Claudiiny matky i mé dcery Claudie. Poznávám tě jako Laurininu vnučku a Claudiinu dceru.“

Zatímco mě něžně objímal, do místnosti vstoupila Sophia, která mě hledala – a můj náhlý úprk z kočáru ji prve udivil. Ještě si skoro ani nevšimla ctihodného šlechtice, když tento zvolal s úžasem v hlase:

„Další vnučka! Ano, poznávám v tobě dceru nejstarší dcery mé Lauriny. Tvá podoba s překrásnou Matildou to jasně dosvědčuje!“

„Ach,“ odpověděla mu Sophie, „když jsem vás poprvé spatřila, něco mi říkalo, že jsme tím či oním způsobem spřízněni. Avšak za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout, jakým by to mohlo být.“

Sevřel ji v náručí, a zatímco se nemohli nasytit něžného objetí, otevřely se dveře a objevil se v nich velmi přitažlivý mladý muž.

Jakmile si ho lord St. Clair – takové bylo totiž jeho jméno – všiml, zachvěl se, poněkud ukročil, pozvedl ruce a zvolal:

„A ještě vnuk! Jaké nečekané štěstí! Během pouhých tří minut jsem poznal stejný počet vnoučat! Ty jistě budeš Philander, syn Laurininy třetí dcery, rozkošné Berthy. Už nám tu chybí jen to, aby se objevil Gustavus, a setkání Laurininých vnoučat bude úplné!“

„Tady je,“ pronesl půvabný mladík, který v tom okamžiku náhle vstoupil do místnosti. „Ano, zde je Gustavus, kterého jste si přál ještě vidět. Jsem syn Agathy, čtvrté a nejmladší dcery vaší Lauriny.“

Lord St. Clair odvětil:

„Vůbec o tom nepochybuji.“ Pak se však s obavami zadíval směrem ke dveřím a zeptal se: „Nejsou tu náhodou ještě nějaká další vnoučata?“

„Ne, pane,“ odpověděl Gustavus.

„Pak se o vás mohu okamžitě postarat,“ pravil lord. „Tady ode mě máte každý padesátilibrovou bankovku. Vezměte si ji – a pamatujte si, že jsem dostál své dědečkovské povinnosti!“

Poté spěšně opustil místnost, jakož i celý hostinec.

 

(z Dopisu dvanáctého)

 

A tak jsme se vydali do Macdonald Hall, kde nás srdečně přivítala Macdonaldova dcera Janetta. Vlastně paní domu, ačkoli jí bylo pouhých patnáct let. Její přirozenost ji obdařila neutuchající dobrou náladou, dívka navíc překypovala dobrým srdcem a nepostrádala pochopení pro druhé. Kdyby měla po boku někoho, kdo by tyto rozkošné vlastnosti podporoval, mohla by se stát ztělesněním krásné lidské povahy. Její otec však bohužel nebyl natolik vznešený, aby byl schopen obdivovat takové přísliby, a naopak se usilovně snažil zabránit jejímu rozkvětu.

Onen cit v jejím srdci, tak přirozeně vznešený, navíc téměř uhasil, když ji přiměl, aby přijala nabídku k sňatku od mladého muže, kterého jí doporučil. Svatba se měla konat za několik měsíců, a zmiňovaný Graham dlel v jejich sídle, když jsme přijeli.

 Brzy jsme prokoukly jeho charakter. Šlo o muže, u kterého se dalo předpokládat, že padne Macdonaldovi do noty. Říkalo se o něm, že je rozumný, vzdělaný a příjemný. Takové bezvýznamné věci jsme přirozeně nehodlaly posuzovat, zato jsme se rychle ujistily v názoru, že vlastně nemá žádnou duši, že určitě nikdy nečetl Utrpení mladého Werthera... A když jsme si uvědomily, že v jeho vlasech nenacházíme ani sebemenší náznak kaštanové barvy, bylo nám jasné, že k němu Janetta ve skutečnosti nemůže cítit náklonnost – nebo že by ji přinejmenším cítit neměla. Mluvilo proti němu už to, že se zamlouval panu Macdonaldovi, takže i kdyby si ji snad ze všech ostatních hledisek zasloužil, tento důvod by sám o sobě stačil k tomu, aby ho Janetta po právu odvrhla.

A tak jsme se rozhodly, že jí Grahama ukážeme v pravém světle. Neměly jsme nejmenších pochyb, že bychom snad nedosáhly úspěchu u někoho, kdo je tak přirozeně vybaven rozkošnými vlastnostmi; nemluvě o tom, že jediná Janettina chyba spočívala v nedostatku sebedůvěry a v naopak přílišné poslušnosti vůči otci.

Vskutku jsme brzy shledaly, že naše nejvroucnější přání dojde naplnění. Nebylo těžké přesvědčit ji, že milovat Grahama jednoduše nemůže, stejně jako že postavit se otcově vůli je zkrátka její povinnost. Jediná věc, nad kterou zaváhala, bylo naše naléhání, že musí svou náklonnost věnovat někomu jinému. Po nějakou dobu opakovaně tvrdila, že nezná žádného jiného mladého muže, ke kterému by chovala třeba jen náznak citu. Ale když jsme jí vysvětlily, že něco takového prostě není možné, prozradila, že se tedy domnívá, že má snad kapitána M´Kenrieho o něco raději než jiné lidi. Toto přiznání nás uspokojilo, a jakmile jsme dostatečně vyzdvihly všechny dobré vlastnosti milého kapitána a ujistily ji, že ho vlastně beznadějně miluje, chtěly jsme vědět ještě to, zda i on jí nějakým správným způsobem vyjádřil svou náklonnost.

„Nedomnívám se, že by vůbec kdy něco v tom smyslu prohlásil, ba nemám ani důvod představovat si, že by ke mně něco takového cítil,“ řekla Janetta.

„Není třeba pochybovat o tom, že vás zbožňuje,“ reagovala Sophia. „Ta náklonnost je určitě vzájemná. Copak on na vás nikdy nehleděl obdivným pohledem, nestiskl něžně vaši ručku, neuronil bezděčně slzu – a pak neodešel náhle z místnosti?“

„Kdepak,“ odpověděla Janetta, „nebo se na něco takového přinejmenším nepamatuji. Připouštím, že vždy odešel z místnosti, když byla jeho návštěva u konce… ale nikdy nečekaně a bez úklony.“

„Drahoušku,“ ozvala jsem se i já, „určitě se mýlíte. Neboť je naprosto vyloučené, že by vás kdy opustil jinak než ve zmatku, zoufalství či spěchu. Popřemýšlejte o tom chvíli, Janetto, a i vy dojdete k přesvědčení, jak absurdní by bylo domnívat se, že by se snad uklonil či choval jako kdokoli jiný.“

A když jsme ke všeobecné spokojenosti vyřešily i tento bod, zbývalo promyslet, jak dát panu M´Kenriemu najevo, že k němu Janetta pociťuje náklonnost. Po dlouhých úvahách jsme se shodly, že nejlepší bude sdělit mu to prostřednictvím anonymního dopisu.