Piercing na duši

obalka-piercing-na-dusi.jpgKdyž Pavel Betlach, průměrný herec z oblastního divadla, dostane nabídku angažmá v proslulém Kamenném divadle, jeho radost nezná mezí. Uznávaný a geniální herec, dramatik a režisér Ota Lamač si jej však přivádí nejen jako herce a inspicienta, ale také z výrazně temnějších pohnutek. To, že se Pavel zamiluje do Otovy přítelkyně, herečky Edity Karlovské, jeho postavení jen zhorší. Aby se udržel v divadle a nablízku své lásce, dostává se zcela do vleku bezohledného Oty, jehož žízeň po úspěchu a uznání je neuhasitelná. Pavel až příliš pozdě poznává, komu slouží, a další mrtví přicházejí…

Smrtelná pavučina vydírání a lží, svědomí a lásky, bulvární popularity a samoty, strachu z budoucnosti a ztráty nadějí ovíjí celou trojici hlavních hrdinů těsněji, než dokáže unést. Navíc je jim v patách kapitán Vartecký, pro nějž se stává posedlostí usvědčit Otu a jeho komplice Pavla ze spáchaného zločinu. Přežití všech členů milostného trojúhelníku se za této situace stává nemožným…
A pankrácký mrakodrap vrhá svůj osudný stín na Prahu…

Vázaná s přebalem, formát 130x200 mm, 320 stran
Doporučená MOC Kč 249,-

Praha ještě spí, ale za chvíli se už bude protahovat jako dorůžova vyspinkaná rozkošnice. V ulicích míjím jen pár náklaďáků, taxíky s nebezpečným nákladem a chodce bez kompasu. Blížím se k Central parku, hrůza mě ovíjí jako škrtič a každou minutou těsněji. Projedu kolem mrakodrapu a zastavím hned za křižovatkou. Chvíli sedím v autě, krčím se, aby mě nikdo nespatřil, ale v tuhle hodinu tu skoro nikdo nejezdí.

Nějakou dobu se musím přemlouvat, abych vylezl z auta a udělal to, kvůli čemu jsem tady. Nakonec zvítězí rozum – s každou minutou přece roste pravděpodobnost, že Karase najdou a začnou se motat po okolí. Rychlým, klátivým krokem vniknu z boku do parku a za chvíli už jsem u dětského hřiště. Uslyším šramot a strnu do podoby zkamenělého hlídače. Ale hned je zase ticho. Tenhle dřevěný koš to musí být, jiný tu ani není. Přemůžu odpor, poslepu do něj sáhnu a okamžitě nahmatám tvrdý, rovný předmět. Vytáhnu ho ven a děs, který jsem aspoň chvíli držel na uzdě, se znovu dává do zběsilého pohybu. Otočím se a přes skupinku stromů vidím zlověstný obrys věže, která přinesla Karasovi smrt. Kazeta mě stejně jako Otu pálí i přes rukavice, a když si uvědomím, že ten, z jehož kamery byla vyňata, leží mrtvý jen pár set metrů odsud, ztratím poslední zbytky rozumu. Místo abych se vrátil cestou, kudy jsem přišel, vyběhnu přímo do Milevské. Směrem k údolí uzavírá parkoviště obrovská šedá budova Imofy, z níž jako by vyrůstal jeden z paneláků sídliště Pankrác I, v zadním plánu jeho dvojník s červeným bokem vpůli rozpáraným vysokánským topolem, a na protější straně parkoviště neblaze povědomý znak: Policie České republiky!

Sprintuju jako šílenec k autu, zvednu oči a mrakodrap na mě tiše a pohrdlivě shlíží jako na svou další oběť, doprovázen dětmi Motokovem a Panoramou a nesmělým levobočkem jménem Barceló opodál.

Hodím kazetu do přihrádky a chvíli nejsem schopen ani nastartovat, i když vím, že tady bych zůstávat rozhodně neměl. Pak se přece jen vzchopím a jedu. V Petrovicích se kazety navždy zbavím a pak budu pokračovat do Želiva! Ale stačí, abych znovu projel pod mrakodrapem a vím, že na magistrálu sice opravdu najedu, ale v opačném směru, do centra. Konečně mám v ruce něco, čím zastavím Otu a jeho nebezpečné hrátky a zajistím si místo v Kamenném divadle!

Neznám sice formát kazety, ale uschovám ji na bezpečném místě v divadle – znalost jeho nejtajnějších zákoutí se mi teď výborně hodí. Vjíždím na Nuselský most a náhle cítím skoro euforii. Tak, milý Oto, teď tě mám v hrsti, a až budeš zase zlobit, dozvíš se něco, co tě zaručeně nepotěší!

Vtom se přede mě zařadí bílý vůz a jeho červenomodrý maják mě opět vyděsí k smrti. Tak už to vědí, přijeli si pro mě!

Policejní fabie zastaví přede mnou, zapnu blikačky a rezignovaně sedím v autě. Uniknout není kam, a když se budu chovat slušně, snad mi to přičtou u soudu k dobru. Mladý policista se naklání k okénku. Stáhnu ho a snažím se tvářit alespoň trochu důstojně.

„Dobrý večer, pane řidiči, nebo spíš ráno?“ dotkne se okraje čepice. „Vaše doklady prosím.“

Ty jsem naštěstí nezapomněl doma, ale kde je mám? V přihrádce proti místu spolujezdce. Tam, kde mám taky... Ježíši Kriste!

Rádoby ledabyle otvírám přihrádku, nahmatám kazetu, kterou ten chlap musí vidět, a pod ní složku s doklady. Třesoucí se rukou ji podávám otevřeným oknem. „Dobrý večer,“ odpovím se značnou prodlevou.

Policista si prohlíží papíry a mně svitne naděje, že jde o rutinní noční kontrolu, která nemá se smrtí Karase nic společného.

„Vystupte si prosím.“

Vše marno, zde, na tomto místě, kde zastaví jen ztroskotanec a sebevrah, končí i můj příběh! Z policejní fabie vylézá další, obdobně mladý chlapík.

„Ukažte mi povinnou výbavu,“ říká ten druhý.

Otevírám kufr a vše je naštěstí na svém místě. V duchu si blahopřeju, že jsem kazetu neukryl pod podlahou kufru, kterou teď musím zvednout.

„Dobrý, vidím, že máte i vestu, to spousta řidičů s firemním autem zanedbává,“ řekne první policista pochvalně. Ale pohodička nevydrží dlouho: „Víte, co máte za problém?“

Zavrtím hlavou, neschopen slova.

„Máte prošlou technickou. To je špatný, že?“

Kývnutí.

„Tak co s tím uděláme?“

Pokrčení ramen.

„Mohli bysme vám to auto klidně nechat odstavit, ale protože máte jinak všechno v pořádku, vyřeší to pokuta pět set korun.“

Kývnutí. V mé situaci víc než příznivá varianta.

„A kam tak nad ránem?“ zeptá se zničehonic ten druhý. Znova se uvnitř rozklepu, ale herecká fasáda naštěstí drží.

„Ale do divadla,“ odpovím popravdě. „Když nemůžu spát, jezdím tam pracovat, jsem totiž herec a asistent ředitele v jedné osobě.“

„Jo? A kde hrajete?“ ptá se druhý policista se zájmem.

„V Kamenném divadle.“

„Aha!“ rozzáří se. „Nedávno jsme byli s přítelkyní na Poslední pomazánce a bylo to dost povedený. To se určitě znáte s panem Lamačem a s Editou Karlovskou.“

„Ano, právě panu Lamačovi dělám toho asistenta.“ Jen kdyby věděli, co všechno mé asistentské povinnosti obnášejí! To už by mě studila zápěstí od želízek...

Tentokrát mi ovšem moje divadlo zachránilo život. A nejen ten, ale i pětikilo, protože druhý policista s úsměvem povídá: „Tak jeďte pracovat a pozdravujte tam. Ale na tu technickou nezapomeňte, koukejte si to co nejdřív vyřídit!“ Oba muži se rozloučí, nastoupí do fabie a zmizí.

Pomalu se rozjíždím za nimi, aby si to ještě nerozmysleli a nechtěli třeba volňásky. Doufám, že na mě okamžitě zapomenou!

Tahle noční scénka mi z hlavy smázla všechen kalkul s kazetou. Kdyby na Otu padlo podezření, prolezou divadlo jako krtci a najdou ji tam... Ne, musím se jí okamžitě zbavit, jinak...

Na křižovatce Sokolské a Žitné prudce strhnu volant doleva, ačkoli z tohohle pruhu se odbočovat nesmí. Taxikář, který odbočil z toho správného a kterému jsem zkřížil cestu, mě náležitě protroubí. Sakra, musím se uklidnit! Jinak se té šílené věci nezbavím! Zabočím doleva do Štěpánské, pak znovu doleva nahoru do Ječné a za chviličku už uháním na Brno – povolenou rychlostí samozřejmě.

Odbočka na Petrovice je na dohled. Tam odhodím svůj strašlivý paket, noční můra skončí a já pojedu dál. Jenže jako by mi nějaká vyšší síla bránila zapnout blinkr a odbočit, jedu kolem cedule, teď už to nestihnu, musím tedy dál, nevadí, odbočím příště a hodím kazetu někam do kontejneru. Jenže i druhou odbočku minu, stejně jako první. Proč nedokážu sjet z dálnice a zbavit se té Pandořiny skříňky? Co když mě teď znovu zastaví policajti a prohledají auto? Možná už mají Otu a ten jim o mně řekl! Musím z tohohle příběhu vystoupit co nejdřív!

Ale odbočky míjejí a já najednou vím nad vycházející slunce jasněji, co s kazetou udělám. Ne v divadle, ale tady bude na správném a bezpečném místě! A svůj citlivý náklad dovezu až na parkoviště před Santiniho kostelem Narození Panny Marie v Želivě.

Zaparkuju u stromu, chránícího jednu ze dvou soch andělů po stranách schodiště ke kostelu, a teprve teď na mě všechno padne – únava z probdělé noci i hrůza z toho, co se stalo a co se teprve stane. Chvíli sedím v autě a nedokážu se ani pohnout, oči nepřítomně hledí skrz zábradlí před kostelem a v hlavě mi buší ďábelská zvonkohra.

Chvíli takhle bezmocně hibernuju, ale když spatřím mladého premonstráta, jak jde od kláštera přes parkoviště, dokážu na něj alespoň zavolat. Pomalu se soukám z auta, bratr je trpělivý a ochotný a doprovodí mě k opatovi. Jen musím zpátky do auta, něco si vezmu s sebou, něco malého a černého...

Dávám kazetu do kapsy a následuji bratra ke klauzuře.

„To jsou mi věci!“ tleskne kapitán. „Tak ona chtěla skončit s Rošambem! Ale v novinách to psali nějak jinak, ne?“

„To jo,“ přiznávám, „jako že gesto lidskosti nebo tak nějak, že prostě nechaj vyhrát ty, který tancujou pro ještě větší chudáky než oni.“

„Ten pan Lamač! Ten se dokáže prodat, co říkáte?“

„To bezesporu.“ Na chvíli jsme jako dva přátelé, kteří u kafe propírají špinavé prádlo všech společných známých.

Jenže idylka dlouho nevydrží.

„Z toho, jak jste mluvil minule, i z toho, co jste řekl teď a co jsme vůbec netušili, vidím, že pan Lamač je mimořádně schopný jedinec, a taky vidím, že lhát mu nečiní sebemenší problém. Tahle informace sice nemá žádný přímý vztah k tomu, proč jste tady, ale hezky to zapadá do portrétu, který nám pomohl sestavit náš psycholog. Asi nemá cenu nalhávat vám, že panu Lamačovi věřím jeho verzi toho, co se stalo oné nešťastné noci. A k ní mu velice pomohl komplic, který obstaral alibi. Taky vás určitě nepřekvapí, že znalec prokázal účast druhé osoby na smrti Eduarda Karase – vražda je tedy potvrzena. Takže teď chci znova slyšet všechno o tom dni, kdy zemřel. Mluvte!“

Dívá se na mě jako Bystrozraký, který si právě sňal šátek z očí, a můj klid, až dosud dobře hraný, neúprosně roztává. Tiše odsekávám jednotlivá sousloví: „Byl jsem celej den doma... nebylo mi dobře... ráno, když jsem se Otovi omlouval, jsem ho pozval k sobě... Ota přijel po setmění... dívali jsme se na dévédé a povídali si o divadle až do rána...“

Kdybych nebyl aspoň povrchně vzdělán v teologii, nepochyboval bych o tom, že v příštím okamžiku udeří z nebes blesk anebo že se v tu ránu propadnu do pekla. Vím ale, že spravedlivé odplaty za svůj smrtelný hřích se dočkám mnohem později.

Zato kapitán nečeká: „Řekněte to ještě jednou!“ sykne tak ledově a nenávistně, že mi kapky potu na čele v okamžení zmrznou.

„Byl jsem celej den doma... nebylo mi dobře...“

„Tak dost!“ zařve kapitán. „Co si to dovolujete?! Přestaňte si se mnou hrát! Nebo si snad myslíte, že vám na tuhle přiblblou povídačku skočím?!“

Teď se možná domníváte, že za okamžik budu plačíc podepisovat přiznání. Jenže kapitán udělal jednu velkou chybu, chybu, kterou by takový Ota nikdy neudělal: zapomněl, že má před sebou herce, a sám začal hrát divadlo – jeho řev byl totiž jen efektním nátlakem, on sám byl uvnitř klidný. A nahoďte herci a užije si scénu, jako by stál na jevišti! Doteď byla celá situace smrtelně vážná, ale kapitán jako by svým hereckým výstupem zvednul oponu. A tím nás oba nevědomky přenesl na mé vlastní hřiště!

„Jak to se mnou mluvíte?!“ zaburácím. „Jestli proti mně máte nějaký důkaz, sem s ním, jinak mě nechte na pokoji! Pokud se nemýlím, jsem tu jako svědek, ne jako obviněný. A zatím jste se ke mně podle toho choval. Takže vás naléhavě žádám, abyste ke mně i nadále zachovával respekt, stejně jako já k vám!“

Morávek na mě zírá jako na zjevení a jeho dlouhé prsty strnou nad klávesnicí, kapitán je přece jen zkušenější, ale i on zacouvá: „No dobře, máte pravdu, pane Betlachu. Omlouvám se, trochu jsem se nechal unést.“

„To je v pořádku,“ praví herec blahosklonně, „jen bych byl rád, kdyby naše rozmluva probíhala v mezích slušnosti.“

Morávek zírá ještě vyjeveněji, kapitán bleskově přemýšlí, jak dál, a já využívám krátkého přerušení boje k regeneraci sil, odčerpaných divadlem, po jehož posledním aktu nemusí spadnout opona, ale mříž. Najednou jako bych se viděl zvenčí: sedím v ponuré místnosti na židli s potrhaným čalouněním, naproti mně vzpřímený a nesmiřitelný válečník s oddaným zbrojnošem coby písařem po pravici. Bude divadlo, uslyším najednou uvnitř své hlavy, a to je tvoje veliká výhoda a jediná šance odejít odsud jako svobodný člověk. Zachraň sám sebe! Jestli padneš a Ota s tebou, bude vás Edita následovat, a to přece nechceš, našeptává autopilot, který se ozval v pravou chvíli. Ukaž, co ses naučil, burcuje mě šeptem, aby ho Vartecký s Morávkem neslyšeli, bude to tvůj životní výstup! Na scénu!

Vartecký: Tak jo. Jedeme dál. (k Morávkovi) Přestaň teď psát.

Morávek (posune se blíž k Varteckému, aby mu monitor nebránil v pohledu do tváře vyslýchaného)

Vartecký: V kolik jste se tehdy v úterý probudil?

Betlach: To si už opravdu nepamatuju, ale pravděpodobně kolem devátý.

Morávek: Co jste dělal pak?

Betlach: Už večer jsem cejtil, že mi není nejlíp, a když jsem viděl, že se to ještě zhoršilo, zavolal jsem Otovi, že nemůžu.

Vartecký: Kolik takových absencí jste měl za dobu, co jste v Kamenném divadle? Jak jste tam vůbec dlouho?

Betlach: Dva roky. Tahle byla první.

Vartecký (s hraným překvapením): Neříkejte! A zrovna ten den! Opravdu první?

Betlach (kývne na znamení souhlasu a pak dodá): Ta zkouška byla jen oprašovačka, takže jsem tam nebyl tak nutnej.

Vartecký: Oprašovačka? To znamená co?

Betlach: Zkouška, na který se oprašuje to, co nebylo dlouho na repertoáru. Pak jsou taky čtený zkoušky, individuální, společný...

Vartecký (netrpělivě): No dobře. Co jste dělal pak?

Betlach: Celej den jsem polehával.

Vartecký: Volal vám někdo?

Betlach: Je to možný, ale asi to nebylo nic významnýho, protože si na to nepamatuju.

Vartecký: Kdy k vám dorazil Lamač?

Betlach: To přesně nevím, ale vzpomínám si, že už byla tma.

Autopilot (tiše, ale nadšeně): Skvělé, drž se!

Morávek: Přišel sám?

Betlach: Ano.

Morávek: Přinesl něco s sebou?

Betlach: Ne.

Vartecký: Co jste dělali po příjezdu?

Betlach: Seděli v obývacím koutu a popíjeli víno, já teda jen trochu, protože jsem chtěl za pár hodin odjet autem.

Vartecký: Jaké víno?

Betlach: Nevím, nejradši mám Chardonnay, takže možná to, ale taky to mohlo bejt nějaký úplně jiný.

Vartecký: Kolik jste toho vypili?

Betlach: Moc ne.

Morávek: Proč? Když to máte tak rád?

Betlach: Chtěli jsme být čerství na rozpravu o divadle. A pak tam bylo to moje řízení auta, jak už jsem říkal.

Vartecký (ledově): O čem jste mluvili?

Betlach: O Otově nový hře Dharmošlap, ve který hraju pana Mojžíše. Taky o provozních záležitostech. A pak chtěl znát můj názor na jednotlivý herce i na moje postavení v divadle. Takhle on se čas od času baví se všema.

Morávek (uštěpačně): Mluvili jste o Karasovi?

Betlach: Jo, ale jen krátce. Ota mi řek, že s ním pár dnů předtím točil na tom mrakodrapu, ale to bylo myslím všechno.

Vartecký: Co bylo dál?

Betlach: Dívali jsme se na Všechny dobrý rodáky od Jasnýho.

Morávek: Volal vám Lamač před tím, než přišel?

Betlach (přemýšlí): Počkejte... myslím, že ne. Už jsme byli domluvený od rána, že přijde, takže rovnou zazvonil.

Vartecký: Šel jste mu otevřít dolů?

Betlach: Jo, hlavní dveře maj zvenčí kouli.

Vartecký: Kdo ho viděl vcházet, nebo jít s vámi po chodbě?

Betlach: Pokud si vzpomínám, nikdo.

Morávek: Jeli jste výtahem?

Betlach: Ano.

Morávek: Sami?

Betlach: Ano.

Vartecký (s hraným překvapením): Takový známý člověk, ten Lamač, a najednou je všude inkognito! (náhle vážně) A co vám řekl, když jste se přivítali?

Betlach: Nic zvláštního, jen jsme si podali ruku a pozdravili se.

Morávek: Jak vypadal?

Betlach (předstírá přemýšlení): Jak vypadal... měl na sobě myslím černý kalhoty a dlouhej plášť...

Morávek: Ptal jsem se, jak vypadal on, ne jeho oblečení!

Betlach: ... taky měl klobouk...

Autopilot: Bomba!

Vartecký (hněvivě): Rozuměl jste panu poručíkovi?!

Betlach (rádoby roztržitě): Co?... Jo pardon. Vypadal jako obyčejně.

Vartecký: Což znamená?

Betlach (udiveně): Vy mi nerozumíte? Prostě tak normálně, jako třeba když jste ho viděl vy tady u výslechu.

Vartecký: Jak víte, jak vypadal u výslechu?

Betlach: No... to nevím, jen mi říkal, že to bylo v pohodě, že jste se ho ptali na nějaký věci, on vám odpověděl a pak jste ho pustili domů.

Morávek (výhružně): Vy si asi taky myslíte, že vás za chvíli pustíme domů, co?!

Vartecký (pokárá Morávka pohledem, k Betlachovi): Co bylo dál?

Betlach: Ota si odložil a sednul si do obejváku.

Vartecký: Vy máte obejvák? Říkal jste přece, že máte jen obývací kout.

Betlach (dotčeně): Mám obývací kout, je propojenej s kuchyní, ale říkám mu obejvák.

Vartecký: Vždyť jste přece před chvílí sám použil výraz obývací kout. To je zvláštní, ne?

Betlach: Někdy říkám obejvák, někdy obývací kout. Snažil jsem se vyjadřovat přesně, abych vám pomoh. Má tohle vůbec nějakej vztah k tomu, co vyšetřujete?

Vartecký (klidně): Ani ne.

Morávek: Panu Lamačovi jste nalil stejné víno, jako jste pil vy?

Betlach: Ježíšmarjá, to si opravdu nemůžu pamatovat! Ale vzhledem k tomu, že si na tuhle věc nepamatuju, tak asi jo, jinak by mi možná utkvělo v paměti, že pil něco jinýho. Ale vyloučený to taky není.

Autopilot: Drž se, už je to pomalu na Cenu Thálie!

Vartecký: Jak dlouho jste si povídali, případně se dívali na film?

Betlach: Až skoro do rána. Pak se šel Ota natáhnout do ložnice a já odpočíval na pohovce v obýváku, nebo teda v obývacím koutu, když chcete.

Morávek: Proč nejel Lamač domů?

Betlach: Nevím, asi se mu nechtělo.

Morávek: Vzdálil se během večera z bytu?

Betlach: Ne.

Vartecký: Telefonoval mu někdo anebo on někomu?

Betlach: Pokud si vzpomínám, tak ne.

Vartecký: A vy?

Betlach: Stejně jako Ota. Na nic takovýho si nevzpomínám.

Vartecký: A pak?

Betlach: Jak jsem říkal, chvíli jsme odpočívali a pak jsem jel do Želiva. Nechal jsem Otovi klíče, dal mi je večer v divadle.

Morávek: Co dělal Lamač, když jste odjel?

Betlach: Nevím, ale nejspíš spal, nebo si možná našel nějakou knížku o divadle, mám jich docela dost.

Vartecký (zařve): Držte hubu! Jestli to nevíte, tady nejsme v divadle! Vážený pane, vy moc dobře víte, že lžete, a snažíte se mě už podruhé opít tím samým rohlíkem! Co?!

Betlach (mlčí)

Vartecký: Co?!!!

Betlach: Říkal jste, abych držel hubu, tak jsem vás poslech.

Vartecký (klidněji): No jo, pan Poslušný... Omlouvám se, že jsem na vás vyjel, ale toho vašeho herectví už začínám mít dost. Kdy jste dojel do Želiva?

Betlach: Kolik tak mohlo bejt? Už bylo světlo... možná sedm... nevím.

Morávek: Stavěl jste někde po cestě?

Betlach: Ne. Měl jsem skoro plnou nádrž, takže jsem nemusel ani tankovat.

Morávek: Jel jste z bytu přímo do Želiva?

Betlach: Ano.

Vartecký: Proč jste tam jel?

Betlach: Protože tamější opat je přítelem otce Alberta, do jehož farnosti patřím. Už jsem se tam chtěl vypravit dlouho, ale nebyla příležitost.

Vartecký: Opravdu zvláštní den... Pan Lamač taky pořád neměl příležitost užít si volného večera, samé divadlo, do toho Rošambo... a najednou si to volno zařídil, jen aby navštívil svého kolegu z divadla. A byla to první návštěva za několik let, co se znáte. Vy jste zase ten den měl úplně první absenci v divadle, taky za víc než dva roky. A ještě ke všemu jste dlouho neměl příležitost navštívit Želiv, a ejhle, hned po oné noci se vám najednou naskytla. To je zvláštní, nemyslíte?

Betlach: Otův čas já neplánuju a už jsem vám jednou říkal, že lidi jako on dělají zvláštní věci. Proč je ovšem dělají, to vám nemůžu říct, protože to nevím. Já jsem totiž vcelku normální a do jejich duševních obzorů ani nedohlídnu. A tu cestu do Želiva jsem několikrát odložil a najednou jsem na ni měl čas i chuť.

Vartecký: Kolikrát vás navštívil Lamač po tomhle večeru, anebo vy jeho?

Betlach: Ani jednou.

Vartecký: To je taky zajímavé, nemyslíte? Za dva roky jen ten jeden jediný večer, předtím ani potom nikdy...

Betlach (pokrčí rameny)

Morávek: To jste se vypravil hodně brzy...

Betlach: Bratři vstávají velmi časně.

Vartecký: Copak jste nebyl unavený po té celonoční diskusi?

Betlach: Trochu jo, ale nechtěl jsem už tu návštěvu odkládat.

Vartecký: A ještě jedna zajímavůstka, jako by jich už nebylo dost: den předtím vám bylo tak špatně, že jste nemohl jít na zkoušku ani na představení. Divadlo milujete a do té doby jste nechyběl ani den, takže jste na tom musel být opravdu bídně. A místo abyste se léčil a šetřil, pozvete si návštěvu, pijete a ponocujete, a na druhý den časně ráno vyrazíte do Želiva, přičemž každý jiný by se na vašem místě vyležel, nebo aspoň zůstal doma. A večer už skotačíte po jevišti jako rybička. Jak mi tohle vysvětlíte?

Betlach: Otu jsem pozval, protože k tomu předtím nikdy nebyla příležitost. A během večera se mi ulevilo skoro zázračně. Ani nevím, co mi vlastně bylo.

Vartecký: To jsou věci... Takže jste se po svém zázračném uzdravení vypravil tak daleko, jen abyste tam pozdravil místního opata a navštívil klášter?

Betlach: Ano.

Morávek (rychle): S kým jste tam mluvil?

Betlach: S opatem, otcem... teď kdybyste mě zabil, na jméno si nevzpomenu, já mám vůbec děravou paměť na jména. Ale myslím, je to původem Slovák.

Vartecký: Jen na jména?... Ne, to nic, nenechte se vyrušovat. O čem jste s opatem mluvili?

Betlach: Vyřídil jsem mu pozdravy od otce Alberta, chvíli jsme si povídali o divadle, pak mi taky líčil dějiny kláštera.

Vartecký (s pohledem nepříjemně zaostřeným): Jak jste vysvětlil svou únavu? Musela na vás být přece vidět.

Betlach: Jednoduše. Řekl jsem mu, že jsem celou noc nespal.

Vartecký: To ho ani nezajímalo proč?

Betlach: Ne, tihle lidé vás zásadně nevyslýchají, protože vědí, že když budete chtít, řeknete jim to sami.

Vartecký (s úšklebkem): Takový přístup by se vám určitě líbil i od nás, jenže my na rozdíl od něj vyšetřujeme vraždu. Chtěl jste od něj něco?

Betlach (poposedá na židli a rádoby ležérně si dává nohu přes nohu): Co bych měl chtít? Nic... Byla pro mě čest, že mě přijal. I když vlastně ano... Chtěl jsem se pomodlit v kostele, kterej se právě opravoval.

Morávek: Co jste dělal pak?

Betlach: Využil jsem opatovy laskavosti a prospal se pár hodin v místním penzionu.

Morávek: S kým dalším jste tam mluvil?

Betlach: S jedním nebo dvěma lidmi v penzionu... a pak ještě s jedním mladým bratrem – když jsem přijel, zavedl mě k opatovi. Myslíte si, že jsem tam nebyl? Určitě si na mě budou pamatovat, můžete si to ověřit.

Vartecký (ironicky): Děkujeme za radu. A možná vás překvapím – já vám naprosto věřím, že jste tam byl, protože lhát nám i v tomhle by bylo příliš riskantní a nic byste tím nezískal. Vy lžete velmi úsporně a o tom, na čem nám záleží – mám na mysli tu noc, zejména to, kde byl Lamač, a pak taky to, o čem jste mluvil s opatem.

Betlach: Můžu si zapálit?

Vartecký (s nadějí v hlase): To víte, že jo. Udělejte si pohodlí, zakuřte si a přitom nám hezky popravdě řekněte, jak to všechno bylo. Říkám popravdě, rozumíte mi? A klidně můžete začít od konce, od té rozmluvy.

Betlach (horečně hledá cigarety, nalezne poloprázdnou krabičku, vytáhne cigaretu, rychle ji zapálí a zhluboka natáhne): Ale já jsem vám to přece už říkal, mluvili jsme o klášteru a jeho dějinách, o otci Albertovi, o divadle...

Vartecký (hlasitě a důrazně, s každou další větou zvyšuje hlas): A o té noci! Vy jste mu jen tak neřekl, že jste celou noc nespal. Vy jste mu musel říct, co se stalo. Tu noc zemřel člověk! A vy jste to už v tu chvíli věděl!

Betlach: Jak jsem to moh vědět, když...

Vartecký (řve): ...když to v novinách ještě nebylo, co?! Já vím úplně přesně, co chcete říct! Takže mě laskavě nepřerušujte a poslouchejte: tu noc byl zavražděn Karas, a když jste byl v Želivě, už jste to dávno věděl! Od vraha! Od vraha, který za vámi v noci přišel a kterému vy děláte alibi! A protože jste věřící člověk, nemohl jste dělat nic jiného než jet do kláštera a tam se vyzpovídat! Ale tím si ulevíte možná před Bohem, i když i o tom pochybuju, ale přede mnou ne!

Betlach (mlčí a soustředěně se dívá na pomalu rostoucí komínek popela na konci hořící cigarety)

Vartecký: Posloucháte mě sakra?! Tak co na to řeknete?

Betlach: Nic. Vy mi nevěříte, to je vaše věc a máte na to právo. Já mám zase právo vám nic neříkat. Už jsem vám dvakrát řekl, jak to celý bylo, a pořád mi to není nic platný, tak proč bych vám to měl říkat potřetí?

Morávek: Budete to říkat tolikrát, dokud neuslyšíme pravdu!

Betlach (mlčky pokrčí rameny)

Vartecký: Dobrá, mluvit budu já a až domluvím, můžete se k tomu vyjádřit. Jak už jsem říkal, lžete velmi chytře a úsporně, tam, kde o nic nejde, mluvíte důsledně pravdu, ale za to vám nikdo nic nedá. Celé se to odehrálo takto: vy jste byl celý den doma – svatá pravda. Co jste tam dělal a jestli vám bylo dobře nebo blbě, je nepodstatné, takže je mi jedno, jestli mluvíte pravdu nebo lžete. Důležité ovšem je, kdy přišel Lamač. A on nepřišel po setmění, jak tvrdíte vy, ale pozdě v noci. Co jste v tu chvíli dělal vy, nehraje žádnou roli. Přišel pozdě v noci, poté, co zabil Karase. Předtím vám už určitě nařídil, abyste zůstal celý den doma a zařídil mu tak alibi. Když přišel, předpokládám, že tvrdil, že se stalo neštěstí a že on se do toho namočil jen proto, že byl náhodou u toho. Přece jen si myslím – i když se možná pletu – že jste aspoň natolik slušný, že kdyby hned vyklopil, že Karase zabil, zachoval byste se jinak. Takhle jste se nechal celkem snadno přesvědčit. Vymysleli jste scénář společného večera ve dvou, který nikdy neproběhl. Blížilo se ráno. Normální člověk by padnul do postele a spal, neřku-li člověk, kterému bylo pouhý den předtím tak špatně, že poprvé v životě nešel do svého milovaného zaměstnání. Vy místo toho necháte Lamačovi svůj byt, sedáte za volant a jedete sto kilometrů, abyste navštívil opata v Želivě. Kdybyste býval zůstal doma, udělal byste líp. Teď nemyslím líp pro svůj odpočinek a pro své zdraví, ale líp pro to, v jaké pozici teď stojíte před námi. Protože právě ta vaše cesta mi jasně ukazuje, že jste o vraždě, anebo možná ne o vraždě, ale smrti Karase tou dobou už věděl. Nedokázal jste ale unést svou roli v tom, co následovalo, a tak jste to prostě musel někomu říct. A štěstěna k vám byla milostivá: díky zpovědnímu tajemství jste mohl opatovi říct úplně všechno a my se to nikdy nedozvíme... tedy od něj. Ale dozvíme se to jinak. Pokud to bude od vás, výrazně vám to pomůže, pokud ne, namočíte se spolu s vrahem. Samozřejmě ne tak moc jako on, ale to, že kryjete vraždu, taky něco hodí. Kdyby byl Lamač váš příbuzný, byla by to jiná, ale takhle... Je tady ještě jedna otázka: když to není příbuzný a nejspíš ani přítel, proč za něj kopete? A taky je tady to vaše soupeření o jeho partnerku. Vám by se přece náramně hodilo, kdyby se za ním zavřely vrata vězení, co? Dítě je sice na cestě, ale to byste asi strpěl... Vy tu Editu milujete, my to víme... Tak co mi řeknete?

Betlach (se skelným pohledem upřeným někam do holých větví stromu za špinavým oknem): Nenavádějte mě ke lhaní. Ano, Ota je můj sok a dost často ho i nenávidím, ale kvůli tomu se přece nebudu chovat tak, abych ho nespravedlivě dostal za mříže.

Vartecký (posměšně): Nespravedlivě! To je krása! A jak asi umřel Karas?! Spravedlivě?!

Betlach (zapaluje si další cigaretu): To určitě ne, ale...

Vartecký: Ale co?! Oba víme, kdo ho zabil! Lamač je vrah a vy jste jeho spoluviník, protože ho kryjete, ačkoli víte, že Karase zabil on! Jak se něco tak strašného může srovnávat s vaším tak halasně proklamovaným křesťanským svědomím?! Stejně s tím nebudete umět žít, už teď musíte uvnitř prožívat peklo! Tak už to konečně přiznejte, ať si ulehčíte tam nahoře i tady na zemi!

Betlach (pozoruje hořící cigaretu)

Morávek (šťouchne ho do ramene. Komínek popela upadne na koberec): Pan kapitán od vás něco chtěl, neslyšel jste?!

Betlach (pohladí si rameno, jako by ho Morávkův šťouchanec zabolel): Slyšel. Nemám, co bych k tomu řekl.

Vartecký (s ďábelským úsměvem): No dobrá... Už jsem vám pomohl hodně, ale pomůžu vám ještě víc, abyste si vzpomněl. Posledně jsem vám to řekl taky, ale asi jste zapomněl. Tak tedy: máme výpisy Lamačových telefonních hovorů z pátku před tím osudným úterým. Lamač byl poslední, kdo se Karasovi dovolal, než si Karas vypnul mobil. A dozvěděl se od Karase, že půjde v úterý v noci na mrakodrap. Tohle víme od jeho ženy, která Lamače v životě neviděla a je naprosto vyloučené, že by si to vymyslela. Následně vám Lamač nařídil, abyste zůstal celé úterý doma, čekal na něj, dokud nepřijde, a potvrdil mu alibi na celý večer. Přiznejte se, máte poslední šanci! (zadívá se Betlachovi upřeně do tváře a Morávek se k němu přidá)

Betlach (na jeho čele se vyrojí korálky potu. Zhluboka potáhne z cigarety a pak pomalu odpoví): Na to nedokážu nic říct, já samozřejmě nevím, komu Ota volal v pátek, jak vy říkáte. Jen bych chtěl poznamenat, že se dost často stane porucha na softwaru telefonního operátora. Zní to sice dost nepravděpodobně, ale já bych prověřil i tuhle verzi. Tím ovšem nechci říct, že si to paní Karasová vymyslela.

Vartecký (v nevíře nad Betlachovou drzostí): No to se mi snad zdá, mladý pán se asi chce dát k policii a zabývat se vyšetřováním! To vás ale musím zklamat, sice vás zavřou jenom na pár let, ale bez čistého trestního rejstříku vás stejně nevezmeme. A co že jste se nám najednou tak zpotil? Takže co mi na to řeknete? Ale tentokrát vážně, říkám to naposled!

Betlach: Vážně... no tak dobře, ale teď bych se spíš chtěl na něco zeptat já vás. Když pořád tak trváte na tom, že Ota zabil Karase, jakej motiv k tomu asi tak moh mít? Pořád o tom přemejšlím, a nic mě nenapadá.

Vartecký (s hranou suverenitou, která však nemůže zakrýt údiv a rozpaky): Kdo tady dává otázky?! Takové věci nechte na nás, my si s tím už poradíme bez vaší pomoci – ta vám mohla akorát dost výrazně ulehčit. Takže úplně naposled: co mi k tomu všemu řeknete?

Betlach: Nemám, co bych k tomu dodal.

Vartecký (stále hledí Betlachovi upřeně do tváře): Nemáte... tak to se nedá nic dělat. My už se dozvíme, jak to bylo, respektive najdeme pro to důkazy. Jeden z vás dvou tu chybu udělá, a i když jste herci k pohledání, vím, že ji uděláte, stejně jako vím, jak to bylo. A ještě něco vám řeknu. Vám v životě záleží na třech věcech: na Bohu – ale to je pohodička, protože to se dá vždycky nějak zaonačit, nějaká ta zpověď nebo příspěvek do kasičky, černoušek děkovně zakývá hlavou a vše je odpuštěno. Pak na paní Lamačové, kterou milujete, ale ona vás ne. Jste trpělivý a čekáte na svou šanci, víte, že Lamačův pád by vzhledem ke svému stavu nemusela rozdýchat, a tak si počkáte, času je přece dost. A do třetice je tady něco, na čem vám nejspíš záleží ze všeho nejvíc: to vaše divadlo. Jste průměrný herec, i když tady u nás hrajete nad všechny mistry, a přece jste v nejlepším českém ansámblu. Bomba, co? Žádné ochotnické spolky, žádný provinční soubor, ale Kamenné divadlo! Kdo z lidí na vaší herecké úrovni by se na to odvážil jen pomyslet! A díky komu jste v Kamenném divadle? Odpověď známe oba. Dneska jste propásl poslední možnost vyjít z toho aspoň trochu se ctí. Zemřel nevinný člověk, a vám víc záleží na tom, aby se nic nestalo divadlu a abyste z něj nemusel odejít vy. Hluboce jste mě zklamal, pane Betlachu. Vaši posedlost divadlem chápu, já ke své práci cítím totéž, ale tady veškerá podobnost končí. Kdybych se totiž choval jako vy, musel bych například falšovat důkazy, aby vyšetřování přineslo výsledek, jaký potřebuju. A k tomu bych se já nikdy nesnížil, zatímco vy jste na jednu misku vah položil divadlo a na druhou zmařený život a spravedlivé potrestání toho, který ho zmařil, a miska s divadlem je pro vás těžší. O Bohu nevím nic a nechci spekulovat o tom, nakolik jste opravdu věřící, a pokud ano, jak těžký je váš hřích a jestli vám ho Bůh může odpustit. Ale s odpuštěním z mé strany a hlavně ze strany těch, kterým nedávno umřel táta, manžel a syn, v žádném případě nepočítejte. (zvedá se a bez rozloučení odchází)

Betlach (nepřítomně se dívá do zdi a spojenýma rukama si podpírá bradu, jako by přemýšlel. Pravým důvodem je ale spíš snaha zatajit jejich už téměř nezvladatelný třas)

Morávek: Tak to sepíšeme. (sedá si zpátky ke stolu a začíná psát. Co chvíli se ptá Betlacha, zda to takto řekl. Betlach tiše odpovídá)

Morávek: Tak mi to tady podepište.

Betlach (bez jediného pohledu na vytištěnou výpověď podepíše obě strany)

Morávek (překvapeně): Vy to nebudete číst?!

Betlach: Ne. Já vám věřím.

Morávek: Ale my vám ne, jak jste asi poznal. Jste stále vedený jako svědek, ale důrazně vám doporučuju nevzdalovat se z Prahy, a kdybyste náhodou měl v plánu odjet, nahlásit to. Jakoukoli hloupostí si jen přitížíte ve svý už tak dost nahnutý situaci. Kdybyste si to přece jen rozmyslel, přijďte a řekněte nám, jak to bylo doopravdy, ještě není úplně pozdě.

Betlach: Tak... na shledanou. (vezme si z věšáku kabát)

Morávek: Počkejte, snad nemyslíte, že vás tady nechám trajdat samotnýho?!

Betlach: Aha.

Morávek: Tak jdeme. (pokyne Betlachovi ke dveřím a vyjde za ním. Oba muži jdou bok po boku mlčky k výtahu, sjedou dolů, tam si beze slova podají ruku a Betlach vychází na ulici)

Autopilot: Byl jsi skvělej! Toho důstojníčka jsi úplně odrovnal! To s tím Otovým motivem vstoupí do dějin zločinu! Tvůj výstup končí, já musím běžet. A jen tak dál, pro jistotu se budu držet nablízku.

Zvenčí někdo křičí, ale uvnitř se neozývá ani hlásek. Chtěl bych volat její jméno, ale nesmím, musím být tichý a ohleduplný, vždyť Editina duše, skrznaskrz propíchaná řežavým piercingem, potřebuje pohladit, ne vystrašit. Plížím se temnou chodbou, rozsvěcet nechci, setkáme se v tichu a pološeru, budu k ní pomalu a dlouze hovořit, šeptat jí konejšivá slova, dokud ji nepřesvědčím, aby se nechala vzít za ruku a pomalu odvést ven. Pár fotek tam samozřejmě padne, jinak tomu být ani nemůže, a o našem návratu ze světa stínů se bude ještě dlouho mluvit. Já ale zdvořile poděkuji za pozornost a unavenou královnu si vezmu k sobě domů. Celý den a noc ji budu držet v náručí a zítra spolu pojedeme za Floriankou.

V mé mysli planou ohnivé představy, avšak dům je temný a tichý. A teď, když nás uzavřel ve svých temnotách, se proměnil v živou hrobku. Šmátrám rukama kolem sebe, neslyšně našlapuji a s každým krůčkem se blížím k rohu, odkud vede chodba na jeviště. Za zády slyším rány, jak se někdo snaží vyrazit vrata. Ale to si počkáte, nájezdníci! Vašim pohanským atakům odolá aspoň těch pár minut, než se proplížím k jevišti. Protože Edita milosti plná bude právě tam, bude stát na hraně jeviště a před jejím rozostřeným zrakem budou povstávat dámy v krinolínách a pánové ve fracích, zuřivě tleskající jejímu nadživotnímu, nesmrtelnému herectví.

Jsem na rohu. Mé srdce bije tak hlasitě, že musí být slyšet snad až na ulici. Editka díky tomu pozná, že tu není sama, a podle jeho rytmu i to, že přichází přítel, jediný přítel, ten, který dnes zachrání její život i duši. Ale do mých nastražených uší nepřitéká ani nejmenší vlnka zvuku, nepočítám-li duté údery na statečně odolávající zadní vrata, které se vždy na chvíli odmlčí, aby tak ještě víc vyniklo příšerné ticho mrtvého paláce.

Proč mi nejde v ústrety?

Proč nezavolá mé jméno?

Proč se nepohne, aby mi stín na zdi dal směr a cíl?

Náhle mě ochromí strašlivá, nepopsatelná hrůza, nejhroznější mučicí nástroj od stvoření člověka, drápu do zdi, abych našel vypínač, ale ten tu není, jsem jinde, jsem v pekle, odkud nikdo nevyjde živ a spasen, zakopnu o jakýsi předmět na podlaze, otočím se jako smyslů zbavený a udělám tři rychlé kroky zpět, než narazím na protější zeď, znovu se otočím a v příšerné tmě chodby najdu správný směr, jenže ta chodba se najednou prudce svažuje a sám ďábel ji pokryl ledem věčné zimy, kloužu a padám, pak spatřím světlo jako poslední, nejsmutnější bludičku, marně čekající na poutníka, který ji zhasne a zaplatí za to vlastním životem... Z posledních sil se doplazím za další roh, za kterým svítí malé a věčné světlo, spoře osvětlující kulisy...

A v lese provazů, netečně visících od začernalého stropu, se něco hýbe...

Jeden z nich nese hrůzný náklad...