Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany (2., rozšířené vydání)

klastery_hradcany_2v_obalka.jpgSpisovatel, cestovatel a hudebník Josef Pepson Snětivý vás znovu zve na cestu do míst, kde se po staletí odehrávají nevšední, ba zázračné příběhy. Po úspěchu prvního vydání vám bude v tomto druhém, rozšířeném, opět průvodcem, který odkrývá zjevnou i skrytou krásu, úchvatná zákoutí a tajemství klášterů benediktinek u baziliky sv. Jiří, bosých karmelitek u kostela sv. Benedikta, kapucínů u kostela Panny Marie Andělské a sousední Lorety, a nakonec voršilek u kostela sv. Jana Nepomuckého.

Ačkoli od původního vydání uplynula velmi krátká doba, získalo si takový čtenářský ohlas, že je pro autora nejen ctí, ale i závazkem přijít s obohaceným textem. Opakovaně se tedy vydával do klášterních areálů, hovořil se zasvěcenými osobami a pátral v pramenech, aby mohl přijít s dalšími poznatky, s doplněním a zpřesněním původního textu a s novými fotografiemi.

Vyprávění v tomto vydání znovu propojuje historické události, církevní dějiny, řádový život, popis architektonických a uměleckých památek – a Pepsonův pohled okouzleného poutníka. I díky této kombinaci dosáhlo první vydání popularity a může nyní dostat ještě důstojnějšího „mladšího bratra“.

Vázaná, lamino lesklé, formát 130x200 mm, 304 stran + 40 stran fotografií na křídě; 125 barevných fotografií, 122 černobílých fotografií a reprodukcí
Doporučená maloobchodní cena: Kč 399,-

(klášter benediktinek u baziliky sv. Jiří)

Následující věk přinesl nezvanou návštěvu. V roce 1142 oblehl Hrad Konrád II. Znojemský. Vytáhl proti Vladislavu II., jenž se stal o dvě léta dříve knížetem – v rozporu s nástupnickým zákonem, podle kterého měl na knížecí stolec usednout tehdy nejstarší Přemyslovec Konrád. Výprava to tedy byla ospravedlnitelná, leč nakonec neúspěšná… a bazilika vinou obléhání vyhořela. Sestrám se naštěstí podařilo uprchnout, uchýlily se pravděpodobně do kostela svatého Jana Křtitele v Oboře. Ten už neexistuje; jeho loď je zabudována v severním křídle klasicistního domu na adrese Šporkova 322/3.
Za abatyše Berty (1145-1151), to jest nedlouho po požáru, byla shořelá kaple Panny Marie nahrazena novou a snad už tehdy byla zakončena apsidou (později dostala patrocinium svaté Anny, jak vidíme i na mapě Císařských povinných otisků stabilního katastru z první poloviny 19. století).
Archeolog Ivan Borkovský se domníval, že původní dřevěná kaple vznikla hned nad Mladiným hrobem a že byla záhy – po požáru – nahrazena zděnou v ještě předrománském stylu. Podle novějších poznatků se zdá, že se románská kamenná kaple zrodila buď až po požáru Léta Páně 1142 (do té doby snad byla stále jen dřevěná s pravděpodobně zpevněnou podlahou), nebo nejdříve v 11. století. Jediné, co víme s jistotou, jsou rozměry kamenné stavby z poloviny 12. století: 11,5 x 5,5 metru.
A právě zde, v hrobě číslo 102, Borkovský lokalizoval ostatky abatyše Mlady. Hrob na sebe upoutal pozornost náhrobní deskou z tmavohnědého pískovce, a hlavně kamennými základy oltáře, což vedlo k domněnce, že Mlada byla ve středověku uctívána jako světice.
Jenže v takovém případě by musel mít Mladin kult odraz ve svatojiřském kalendáriu, a nic takového odborníci nevypátrali. Zaslouženou pozornost jí věnoval snad jen cestovatel a kronikář Giovanni di Marignolli, jenž přijel v roce 1353 na pozvání Karla IV. do Čech, aby zde sepsal naše dějiny. Jeho Kronika česká víceméně jen rozvádí Kosmovo stejnojmenné dílo a není považována za hodnověrný historický pramen, Janu Marignolovi, jak zní jeho počeštěné jméno, však nemůžeme upřít stylistický um a poetické vyjadřování. Svatou Ludmilu a „sličnou pannu Mladu“ přirovnal k „zářícím hvězdám ranní a večerní“.
Lze tedy říci, že zakladatelka kláštera u svatého Jiří požívala ve středověku jen lokální výroční úcty ve zdejších nekrologiích (tj. v chronologických soupisech zemřelých), čímž se nijak nevymykala ostatním abatyším. Většího uznání se jí dostalo až v době barokní katolické zbožnosti, kdy byla považována za českou spolupatronku a prohlášena za blahoslavenou; ještě později byla její lebka oficiálně korunována, ačkoli ke svatořečení zatím nedošlo. Měli bychom si ji ovšem připomínat, stejně jako její sestru Dobravu neboli Bonu (obecně známou pod méně správným jménem Doubravka), která si v roce 965 vzala za muže Měška I., zakladatele polského státu, a sehrála výraznou roli v christianizaci Polska.
Dodejme, že se otazník vznášel i nad tím, zda je v kapli Panny Marie (později svaté Anny) pohřbená opravdu Mlada. Emanuel Vlček totiž označil tělesné pozůstatky za kostru dívky zesnulé ve věku 16-18 let, což je u první abatyše vyloučeno (v době její smrti, která snad nastala 8. února 994, jí bylo nejspíš kolem šedesáti); Vlček odmítl i přemyslovský původ mladinké zemřelé. Jiní s ním nesouhlasili, třeba už proto, že ruce zesnulé byly položeny podél těla, což odpovídá pohřbům přemyslovských knížat v bazilice.
Přikláněl jsem se k názoru, že zde našly místo posledního odpočinku nejen pozdější abatyše Anežka Přemyslovna a Kunhuta Přemyslovna (druhá jmenovaná pod opukovou deskou s vyrytou kresbou od Mistra Gutina náhrobníku), ale také Mlada.
Jenže… Nedávný genetický výzkum dal ohledně posledně jmenované odpověď, která mě – přiznávám – nepotěšila. Nejprve bylo potvrzeno, že v centrálním hrobě této kaple spočívá kostra mladého jedince (tedy v žádném případě Mladina). A k dovršení všeho má jít o mladého muže! Spekuluje se o prvorozeném synovi Boleslava II. Václavovi. Tento předčasně zesnulý následník trůnu se narodil kolem roku 966 a zemřel určitě před rokem 999, neboť jde o letopočet úmrtí Boleslava II. – a do bojů o nástupnictví žádný Václav nezasahuje. Vzhledem k roli, jakou Boleslav II. sehrál při vzniku Svatojiřského kláštera, si ani nedovedu představit, že by svého syna nechal pohřbít jinde.
Jsem přesvědčen, že „sličná panna Mlada“ spí svůj věčný sen v bazilice či jejím těsném sousedství, jen někde jinde než v kapli Panny Marie. A věřím, že nám ji odborníci jednoho dne najdou!

(klášter bosých karmelitek u kostela sv. Benedikta)

Prohlídku klášterního kostela svatého Benedikta zahájím netypicky: konstatováním toho, co nevidíme.
Mrzí mě, že náhrobky místokancléře Albrechta Libštejnského z Kolowrat (1648) a nejvyššího purkrabího Filipa Neria hraběte Krakowského z Kolowrat a jeho choti Barbory, rozené Michnové (1773), jsou skryty pod novodobými dlaždicemi. Velmi bych se přimlouval za obnovení původní podlahy – nejen kvůli odkrytí náhrobků, ale hlavně proto, že tato moderní ubírá kostelu na půvabu. Nezjistil jsem, kdy byly dlaždice položeny. Původně jsem se domníval, že se tak stalo v rámci druhé socialistické rekonstrukce, nebo dokonce až po návratu sester; ovšem zdá se mi, že je vidím už na snímku pořízeném během rekonstrukce ve třicátých letech minulého století.
Na hlavním oltáři jsou dva obrazy od Josefa Hellicha z roku 1861. Větší představuje svatou Terezii od Ježíše v řeholnímu rouchu karmelitek, klečící před Kristem, který jí podává hřeb; nad nimi se vznášejí Duch svatý a andělíčci. Menší obraz nahoře znázorňuje Matku Boží Karmelskou se škapulířem (to je část mnišského oděvu tvořená širokým pruhem látky s otvorem pro hlavu). Po stranách oltáře stojí sochy karmelitánských patronů: svatého Jana od Kříže a proroka Elijáše. A dvě skříňky na něm obsahují ostatky svaté Niny a jejích rodičů a svatého Antonína (František Ekert udává „z legie thebánské“, domnívám se tedy, že jde o svatého Antonína Velikého neboli Poustevníka).
Původní, barnabitský oltářní obraz zobrazoval Matku Boží Montserratskou, které se koří svatý Benedikt, svatý Pavel a císař Ferdinand III. s chotí. Po stranách původního oltáře bychom viděli hodnotné sochy svatého Jáchyma a svatého Josefa od Karla Josefa Hiernleho.
Kazatelna je pro změnu věnována svatému Václavu, jehož soška ji završuje. V řečništi dříve visel obraz znázorňující jeho smrt, v době mých posledních návštěv (2021 a 2022) tam už ale nebyl. V interiéru spatřujeme ještě tři boční oltáře; jsou zasvěcené svatému Josefovi, svatému Karlu Boromejskému (s ostatky svatého Benevola mučedníka) a svaté Ludmile. Rokoková chórová mřížka z mramoru je snad od bratří Františka Martina a Josefa Lauermannových, vynikajících kameníků-mramorářů.
Zajímavé jsou obrazy na kůru, hlavně ten, který je po Vaší pravé ruce, díváte-li se vzhůru k varhanám (ty sem byly přeneseny z odsvěceného kostela Neposkvrněného početí Panny Marie u již dříve zaniklého kláštera irských františkánů – hybernů – na Novém Městě pražském). Tento obraz nám jednak ukazuje podobu kostela, výrazně méně obestavěného než dnes, před vznikem barnabitského kláštera (ačkoli fara s trojštítovým průčelím určitě nebyla takhle mrňavá a rovněž barokní, cibulovitá sanktusní věžička je vzhledem k následující dataci nesmysl); jednak se vztahuje k nevšední události, kterou Václav Hájek z Libočan uvádí k roku 1512.
O co šlo? Zemští páni kázali na Pohořelci „na koly vstrčiti“ dva lapky z rytířského stavu, snad bratry. Tomu, který se jmenoval Chlévec, prý vyšel kůl vedle ramena, takže prozatím přežíval. Kudy se kůl v rámci mimořádně kruté exekuce vnořil do těla, si raději domyslete sami. Tento nelidský způsob k nám prý přišel z Uher v roce 1509, a tak měli oba lapkové to nezáviděníhodné „potěšení“, že je sprovodí ze světa „moderně“.
Jeden, jehož jméno neznáme, ke svému štěstí záhy zemřel. Ne tak Chlévec. Ten se do večera modlil, poté se kůl zlomil… a nešťastník se i v tomto stavu doplazil na Hradčany, kde strávil noc. Nazítří – a tím se dostáváme k našemu kostelu – se přesunul „do nějakého domu“ vedle svatého Benedikta. Nechal si zavolat kněze (František Ekert uvádí, že od svatého Víta) a vyznal se nejen ze svých hříchů, ale i ze své „příkladné zbožnosti“ (ta spočívala především v modlitbě, lapkovské aktivity k ní měly daleko). Kněz ho zaopatřil posledním pomazáním, a „dobrý lotr“ téhož dne konečně a jako pravý křesťan zemřel. Pochován byl „při kostele svatého Benedikta s pláčem mnohých lidí“. Na obraze je zobrazen, jak od kněze přijímá „svátost velebnou“, a za decentně naznačeným kůlem (realita musela být mnohem drsnější) vidíme kostel, u nějž byl pohřben.
Jde o součást triptychu – příběhu hříšníkova napravení. Ten dále tvoří obraz lupiče vraždícího pocestné, který se ale v pozadí modlí ke svaté Barboře, a nakonec malba zpodobňující svatou Barboru, orodující za hříšníka, jenž ji za života uctíval. Je možné, že světice byla do příběhu přidána ex post, jde totiž o ochránkyni před smrtí bez zpovědi – ale stejně tak se k ní lotr mohl opravdu modlívat při vědomí toho, že mu „nekajícná“ smrt (tj. bez zpovědi) hrozí vzhledem k jeho „rizikovému povolání“.
Hájkem vyprávěný příběh pak našel odraz i v nedaleké kapli svaté Barbory, ke které se podíváme v části věnované kapucínskému klášteru.

(klášter kapucínů na Hradčanech a Loreta)

Během nepřítomnosti Vavřince z Brindisi se do Prahy vrátil císař Rudolf II. Nejprve prý vyjádřil potěšení z příchodu kapucínů do svého sídelního města, prohlédl si místo a ex post schválil jeho výběr, nabídl vlastního stavitele (toho však bratři odmítli, dali přednost řádovému)… a dokonce prý popoháněl už tak rychlou výstavbu kostela a konventních budov.
Jenomže tohle „zbožné nadšení“ z mocnáře rychle vyprchalo. Snad se projevily jeho typické změny nálad a postojů, možná zalitoval, že se tak lehce vzdal strategického místa Hradu na dohled, třeba mu najednou byli kapucíni protivní při vzpomínce na matku, hluboce věřící katoličku Marii Španělskou, tou dobou už dávno žijící v Madridu… To jsou jen mé úvahy a spekulace. Víme však, že se kolem „nejurozenějších císařských uší“ vyrojili zlí našeptávači, kteří dobře věděli, jak zapůsobit na Rudolfovu váhavou a v té době i chorou mysl. Jeho duševní choroba se v roce 1600 zhoršila a jedním z údajných symptomů byly i rouhavé řeči proti katolickému náboženství, přičemž prý nejvíce zlořečil právě nově příchozím kapucínům.
Rudolfovu nelibost podporovali hlavně protestanti, tvrdící, že je proti zvyklostem, ba zákonům Království českého, uvádět do něj nové lidi bez vědomí volených stavů a souhlasu sněmu. Proto je prý nutné tyto vetřelce vyhnat; mocnáři mělo být také našeptáváno, že za jeho bolesti hlavy můžou kapucínské modlitby. Jako prostředníka si nepřejícníci údajně zvolili Rudolfova prvního komořího, rytíře Jeronýma Makovského z Makové. Ten v té době skutečně vykonával na císaře velký vliv, avšak nevím, zda měl prsty i v této záležitosti. Kromě toho byla rozšiřována fáma, že sám panovník řekl, že o příchodu bratří nic neví, že je nezval a nedal jim dovolení ke vstupu do království…
Podle Vavřincovy zprávy se k odpůrcům kapucínů přidružil astronom a astrolog Tycho Brahe. Sugestivně líčí, že „Ticobra“ (tak jej nazývá) varoval císaře, ať si dává pozor, protože má „zemřít rukou nějaké obludy“. Rudolf se ptal, o jakou obludu by mělo jít, a Brahe prý prohlásil, že „nikdy neviděl nic obludnějšího než kapucíny“. Vystrašený a současně rozzlobený císař pak začal přikazovat svým ministrům, aby bratry poslali pryč.
O tom se můžeme jen dohadovat. Ale ke skvělému dánskému učenci mi to nějak nesedí – a on sám toto nařčení rozhodně popíral. František Ekert uvádí příčinu, která by po mém soudu mohla být závažnější než náboženský rozpor mezi protestantským astronomem a katolickými řeholníky: ti prý Tychona, který měl observatoř v letohrádku místokancléře Jakuba Kurze ze Senftenau (letohrádek musel už v 17. století ustoupit stavbě opevnění; na dnešní adrese Parléřova 118/2 nacházíme Gymnázium Jana Keplera Praha a Keplerův dánský kolega mu tam stojí po boku – na pomníku Josefa Vajce z roku 1984), rušili vyzváněním. Dovedu si představit, že proti nim nechoval žádnou iracionální zášť, ale časté zvonění mu lezlo na nervy, stejně jako Rudolfovi dřívější „kázání“ jeho matky. Nemusíme ve všem hledat vznešené či duchovní příčiny…
Vavřinec z Brindisi vidí v konci obou údajných nepřejícníků Boží zásah. Opět si dovolím nesouhlasit: podle mého názoru byl zapříčiněn čistě praktickými, respektive přirozenými důvody. Makovského doběhla pýcha a bohorovnost, kromě toho „neustál“ nájezd nového konkurenta, neméně vykutáleného komořího Filipa Langa z Langenfelsu, a dožil jako bídný vězeň. Brahe zase záhy umírá z příčin, o kterých se dodnes vedou spory, ale nic nadpřirozeného na nich neshledávám.
Ba ani na skutečnosti, že bratři v Praze nakonec zůstali, čemuž mohla Tychonova smrt napomoci, ačkoli vylučuji, že by snad oni napomohli jemu k odchodu z tohoto světa. Vavřinec to tentokrát racionálně připisuje faktu, že přední hodnostáři dvora byli katolíci, kteří neměli žádný zájem na vyhnání kapucínů, naopak si přáli jejich setrvání. Píše také o náhlé změně Rudolfova postoje, který setrvával ve své zlobě šest měsíců, přičemž po tak dlouhé době začali i katoličtí dvořané naléhat na odchod řeholníků, aby se císař konečně zklidnil. Vavřinec o sobě ve své relaci říká, že pronesl u pulpitu řeč na rozloučenou, „během které mnohý zaslzel“. Jenže jakmile se prý Rudolf dozvěděl, že jsou bratři na odchodu, místo projevů radosti jim vzkázal, že on je nevyhání, a tak mají zůstat.
Abychom to shrnuli: je pravda, že císař kapucíny nejprve do Prahy pozval, ale po krátké době je chtěl zase vyhnat. Stejně tak s jistotou víme, že bratři neuposlechli a neodešli. To připisuji kombinaci Rudolfovy váhavosti, slabosti a střídání nálad na straně jedné (záchvaty zuřivosti či horečné aktivity u něj bývaly střídány obdobím apatie, kdy se stavěl netečně téměř ke všemu nebo se chorobně bál) a podpory, kterou kapucínům projevovali katoličtí hodnostáři a dvořané, na straně druhé. Byli to, kromě zmiňovaného Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic, například Karel z Lichtenštejna, papežský nuncius Filippo Spinelli či Michael I. Adolf Althann, císařský diplomat a polní maršál, v roce 1608 povýšený na hraběte, jinak velký mecenáš jezuitů; dále pražský arcibiskup Zbyněk II. Berka z Dubé a Lipé, jakož i kníže František kardinál z Ditrichštejna. Ten Vavřincovy zásluhy vyzdvihoval ve své korespondenci a během jeho druhého pražského působení horoval pro jeho setrvání v Čechách (což ale vzhledem k úkolům kladeným na budoucího světce nebylo možné).
A ještě dvě skutečnosti sehrály příznivou roli: zaprvé kapucíni Rudolfovi věnovali obraz Klanění svatých Tří králů, který namaloval jejich spolubratr Kosmas. Císař ho jistě s potěšením zařadil do svých sbírek. Dnes je malba ve farním kostele sv. Jiljí ve vídeňské čtvrti Gumpendorf. Prahu zřejmě opustila záhy, což ji uchránilo před uchvácením Švédy. K bratru Kosmasovi (původním jménem Paolo Piazza) dodávám, že tento skvělý malíř byl součástí původní Vavřincovy výpravy. Vděčíme mu mj. za obraz na hlavním oltáři kapucínského kostela na Hradčanech, ale tvořil třeba i pro Strahovský klášter.
A zadruhé je tu už zmiňované Vavřincovo hrdinství v bitvě u Stoličného Bělehradu, které pomohlo zvrátit nepříznivě se vyvíjející střetnutí ve prospěch habsburské armády, což na Rudolfa, do té doby nepřátelsky naladěného, udělalo pozitivní dojem.
Vavřinec tak možná zvítězil ve dvou bitvách najednou.
Základ hradčanského konventu vznikal hned na počátku, tj. po položení základního kamene v roce 1600, stejně jako klášterní kostel, konsekrovaný 16. června 1602. Zasvěcen byl Panně Marii Královně andělů, ale říká se mu také kostel Panny Marie a svatých Andělů (a nejčastěji poněkud zjednodušeným názvem kostel Panny Marie Andělské; oficiální zasvěcení zřejmě znělo „Panny Marie, svatých Andělů, svatého Antonína a svatého Františka“). Dostalo se mu vzácného daru od císařského rady Jana Barvitia svobodného pána z Fernemontu: sošky Madony, přinesené z falckého Rottenburgu am Neckar, kterou prý kalvinisté v roce 1550 hodili do ohně, kde po dvanáct hodin ležela, plameny zcela nedotčená. Fernemont ji získal lstí: poprosil je, aby mu věnovali „ten špalek dřeva, co nechce shořet“, že prý už ho „nějak zužitkuje“.
V roce 1600 ji věnoval kapucínům (pokud se jedná o touž osobu, musel to být na tu dobu už velmi starý pán). Bratři ji umístili do podzemní kaple pod kostelem, do tzv. zimního chóru. A začaly se dít první zázraky… což přilákalo nejen poutníky, ale také Rudolfovu pozornost. Takovou zvláštnost chtěl mít ve své „Kunstkammer“! Bratři se bránili, ale proti panovníkovu přání nic nezmohli, a tak jim byla soška odňata.
Jenže když se téže noci společně modlili, zaslechli bušení na dveře kostela. Otevřeli je; stála za nimi Panna Maria Rottenburská – a široko daleko nikdo jiný!
Když se to Rudolf dozvěděl, považoval to za svévoli některého z dvořanů či sloužících a nechal sošku opět přenést na Hrad. Ovšem zázrak se opakoval po dvě další noci, a pak už se v jeho službách nenašel nikdo, kdo by byl ochoten Madony se byť jen dotknout. Nakonec sám mocnář ustoupil, a dokonce sošku obdaroval dvojími drahocennými šaty, červenými a bílými.
Tolik legenda. Pravda pravdoucí však je, že Pannu Marii Rottenburskou (či Rothenburskou) můžete vidět dodnes, vstoupíte-li do kostela. A také na zpodobněních svatého Vavřince z Brindisi, protože ten bývá zobrazován v modlitbě před touto milostnou sochou.

(klášter voršilek u kostela sv. Jana Nepomuckého)

V roce 1902 je kostel vrácen katolické církvi, v důsledku čehož dochází k řádné dokumentaci a také adaptaci interiéru. Opět dostává specifický úkol: sloužit hradčanské kadetní škole. Protože původní mobiliář a vybavení „odešly“ spolu s odsvěcením v roce 1784, zamíří sem náhrada z barokního kostela svatého Vojtěcha u Prašné brány. Ten měl ještě větší smůlu: kvůli výstavbě Obecního domu byl zbořen. Dočtete se o něm i v mé knize Tajemství pražských klášterů – Královská kanonie premonstrátů na Strahově (2022).
Kdo by neznal feldkuráta Otto Katze z nesmrtelného románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (1921) či z neméně nesmrtelného podání Miloše Kopeckého ve zmiňovaném filmu Karla Steklého? Stále se vedou spory o to, zda šlo o skutečnou postavu – a sám Hašek tomu rádoby realistickým popisem setkání s Katzem příliš nepomohl (spíše se škodolibě bavil při představě, jak zvědavcům zavaří). Pečliví švejkologové došli k závěru, že žádný Otto Katz, Žid, který konvertoval ke katolicismu a stal se vojenským duchovním, neexistoval. Jiní s nimi nesouhlasí… a právě ti tvrdí, že Katz kázal v našem kostele svatého Jana Nepomuckého. Ačkoli jsem si vědom oprávněnosti Švejkova výroku „kdyby, to jsou chyby“, jsem přesvědčen, že kdyby feldkurát Katz existoval, určitě by kázal zde, ve vojenském kostele. Ovšem jeho interiér je tomu filmovému na hony vzdálen.
Možná Vás překvapí, že úzkou ulicí U Kasáren za Švejkových časů jezdívala tramvaj, která měla obratiště na Pohořelci. I to zřejmě přispělo k proměně dientzenhoferovského předkostelí v dnešní model „schody ke kostelu/chodník/vozovka“. Šlo o úsek Pražský hrad – Pohořelec, zprovozněný 22. prosince 1911 a představující součást trati Malostranská – Bílá hora. Tato partie vedla ulicemi U Brusnice, U Kasáren a Loretánská na okraj Loretánského náměstí a pak na Pohořelec. Mimořádně romantický úsek! Jenže také strmý a křivolaký, a tak byl 1. dubna 1938 zrušen.
Krátce nato, v letech 1939-1945, byl klášter využíván jako vojenský lazaret. A dějinné zvraty se kostelu svatého Jana Nepomuckého nevyhnuly ani později. V roce 1948 byl znovu odsvěcen (po zrušení vojenské duchovní služby), ale vzápětí opět vrácen církvi, jež ho přeměnila na arcibiskupský. Jenže hned v roce 1950 byla svatyně degradována na skladovací prostor, který využíval například Československý armádní film.
V letech 1988-1994 naštěstí prošla rozsáhlou rekonstrukcí, po níž byl obnoven její duchovní účel. To je bezesporu pozitivní, avšak co se kostelní fasády týká, původní bílá objektu po mém soudu slušela mnohem víc než současná barva, která ho v mých očích zmenšuje a ubírá mu na půvabu.
Na počátku našeho milénia se stal už potřetí svatostánkem určeným pro armádu (proto se mu lidově říká „vojenský kostel“). Je využíván jako místo modliteb za padlé vojáky a za celosvětový mír. Od roku 2004 je zde rovněž české centrum celosvětové komunity Kříže z hřebů, ustavené během druhé světové války v Anglii a snažící se o smíření v místech zmítaných konflikty.
Důkladná rekonstrukce klášterního areálu, tentokrát doprovázená archeologickým výzkumem, proběhla v letech 2010-2011.
Kostel svatého Jana Nepomuckého je opačně (tj. na západ) orientovaná stavba s oktogonálním středním polem, založená na půdorysu řeckého kříže. Průčelí završuje hodinová věž – a v její mohutné nice nemůže stát nikdo jiný než svatý Jan Nepomucký, doprovázený dvěma anděly. V menších nikách nad vchodem spatřujeme plastiky svatých Josefa a Zikmunda od Matěje Václava Jäckela, s jehož dílem jsme se už setkali – a tento vynikající sochař a řezbář vyzdobil také interiér a portál hlavního vchodu; ten obdařil sedícími postavami Víry a Naděje (někteří odborníci se domnívají, že jde o alegorii Staré a Nové Církve). Ke kamenné výzdobě průčelí dodejme, že se na ní snad podílel i další špičkový sochař Karel Josef Hiernle.
Monumentální placková klenba posloužila jako „plátno“ pro fresku velikána českého baroka Václava Vavřince Reinera. A to v roce 1727 či spíše 1728 (což je z mého pohledu pravděpodobnější s ohledem na vysvěcení kostela v roce 1729, ačkoli Pavel Preiss v knize Praha na úsvitu nových dějin uvádí letopočet 1727). V kostele svatého Jana Nepomuckého vděčíme tomuto malíři za celý cyklus, inspirovaný životem a zázraky světce, jemuž je kostel zasvěcen. Chybět nemůže ten, který se týká Terezie Veroniky Krebsové; vidíme ho nad hlavním oltářem.
Zajímavé jsou i zlatavé kartuše v rozích. Reiner je namaloval tak, aby připomínaly dílo kovotepce, a připojil k nim sochy (rovněž pochopitelně namalované), které kartuše jakoby drží. Námětem je obrana svatého Jana Nepomuckého proti znesvěcení jeho hrobu. Motivy v kartuších jsou poněkud nezřetelné, takže jsem s vděčností (a pobavením) uvítal výklad. Jednotlivé příběhy skýtají ponaučení, ale snad se u nich můžeme také zasmát – posuďte sami.
Muž, který šlápl na světcův hrob, poté upadl na Kamenném (později Karlově) mostě do kaluže přesně v místě, odkud byl Johánek z Pomuku shozen do Vltavy. Jiný, jenž se snažil škodit slovy – horoval pro odstranění hrobu –, musel z Hradu odejít potupně po svých, protože ho odmítl nosit kůň, ba ani na vůz se mu nepodařilo nasednout. Pro změnu žena byla za svá pohrdavá slova potrestána tím, že se jí za úplného bezvětří zvedla sukně, což vyvolalo posměch okolí. A nakonec něco drsnějšího: kovář povolaný k odstranění mříže kolem náhrobku umírá a jeho pán je alespoň trápen pocitem, jako by byl v ohni.