Vánoční návraty (Markéta Harasimová, Josef Pepson Snětivý, Alexander Stainforth)

obalka-vanocni-navraty.jpgVánoce mají být časem šťastných okamžiků ve společnosti nejbližších, obdobím napravených chyb, splněných přání, znovunalezených pokladů, šťastných návratů… Hrdinky a hrdinové povídek, jejichž sbírku držíte v ruce, si přejí, aby se po jejich boku opět objevila milovaná bytost, kterou ztratili vinou vlastní neopatrnosti, zbrklosti či sobecké touhy zažívat stále „něco nového“…

Pohledná čtyřicátnice Vlasta má v povídce Markéty Harasimové Čas zázraků pocit, že nadcházející Vánoce budou nejhoršími svátky jejího života: kvůli neuváženému odchodu od rodiny ztratila věrného manžela i dospívajícího syna a na obzoru se objevuje boj se zákeřnou chorobou. Kdy jindy však může přijít toužebně vyhlížený zázrak, když ne o Vánocích? Samozřejmě se o něj musí zasloužit hlavně ona. Také Josef, hlavní postava autobiografické povídky Josefa Pepsona Snětivého Vánoce pod dekou, si dlouho myslí, že může jen brát – a dávat budou jeho partnerky. Vyhýbá se setkání s malým synem své atraktivní přítelkyně a předstíranou suverenitou se snaží zapomenout na osudovou ženu, kterou před lety ztratil. Ta se o Vánocích nečekaně vrátí do jeho života, ale za dramatických okolností… a jen proto, aby mu vystavila účet za jeho „bezstarostnou jízdu“. Mladičká Elizabeth poslechne v povídce Alexandra Stainfortha Vánoční nevěsta zrádné varování „nejlepší přítelkyně“, a zatratí muže svých snů, markýze Andrewa, kterého si měla brát. Ještěže je tu laskavá a moudrá babička, která na osamělé venkovské sídlo vyláká nejprve svého uraženého vnuka a pak i jeho bývalou snoubenku! Připraví tak oběma mladým lidem ten nejkrásnější vánoční dárek: návrat lásky, která ve skutečnosti nikdy neodešla, jen bylo potřeba jí pomoci.

Vázaná, lamino matné, formát 130x200 mm, 200 stran
Doporučená maloobchodní cena: Kč 279,-

(z povídky Markéty Harasimové Čas zázraků)

 

Co má tohle být? Rozhlédla se nalevo a napravo, ale nespatřila ani živáčka. Nikde poblíž se nenacházel člověk, který by jí vysvětlil, proč se na chodbě – přesněji přímo na její rohožce – nachází huňatý smrček. Ten, kdo stromek přinesl, ho dokonce zasadil do dřevěného stojanu, evidentně nového.

„No to si snad ze mě někdo dělá legraci?“ prohodila polohlasně a znovu si tu zelenou nádheru odshora dolů prohlédla. Pak mrskla očima ke vstupu do vedlejšího bytu. Dveře byly vzdálené skoro dva metry, nemohla tedy předpokládat, že tu ten smrk odložil někdo od sousedů.

Ne, ta věc je jednoznačně pro ni. Ale od koho? A proč? Elena ví, že o žádné vánoční symboly nestojí, její práce to tedy nebude. Jenže čí?

Ať si lámala hlavu jakkoli, odpověď nenašla. Ještě chvíli okouněla na prahu a uvažovala, co s tím, ale nakonec se rozhodla celou tuhle šaškárnu ignorovat. Možná si někdo jenom spletl patro – taky možnost. Nebude se tím zabývat.

Vlasta zapadla zpátky do bytu stejně svižně, jako před chvílí otevřela, a vrátila se k balení. Práce jí šla od ruky a brzy měla skoro všechno hotové. Chystala se vrhnout na poslední dárek, když ji opět vyrušilo zazvonění.

Koho to sem zase čerti nesou? Zamračila se a nerozhodně cvrnkla prstem do balíčku, který měla před sebou. Mám tam vůbec jít? Jestli tentokrát objevím kbelík s živým kaprem, tak už to vážně přestane být vtipné!

Zvědavost jí nedala, tudíž se dnes už podruhé vydala ke dveřím. Po krátkém zaváhání napřed vykoukla skrz kukátko, ale to jediné, co spatřila, byla zelená špička smrčku, který ji překvapil před necelou hodinou. Takže nezmizel.

Otevřela na špehýrku a opět zapátrala očima kolem dokola. Nic. Vůbec nic! Pak sjela pohledem k zemi a tiše vyjekla. Na šedivé dlažbě stála kartonová krabice s víkem. Co v ní může být?

Přidřepla a chvilku si ji jen pečlivě prohlížela. Vypadala docela nevinně, a tak napřímila ukazovák a pomalu papírový poklop zvedla. No tohle… zakroutila hlavou, když její zrak padl na pestrobarevné vánoční ozdoby, uložené v hnízdečku z červených a zlatých řetězů. To je hotová výbava!

Buďto mám halucinace, nebo se někdo opravdu zbláznil, pomyslela si. Na vidinu to ovšem nevypadalo – vše zůstalo na svém místě, i když si promnula oči. Co s tím má propána udělat? Stěhovat si ty věci do bytu rozhodně nemínila, v tom se ten tajemný dárce přepočítal! Ona je nechce, a basta!

Znovu se vztyčila. „Hele, nemám sice zdání, o co tady kráčí,“ pronesla do ticha, „ale vezměte si to zpátky. Sbohem!“ Připadala si tak trochu jako blázen, jelikož mluvila pouze k němému smrčku – žádný člověk na dohled ani doslech nebyl. Nejlepší bude, když zmizí v bytě a přestane už pro dnešek reagovat na zvonění. Ráno chtěla jít na nákup, a pokud jí bude stromek překážet v cestě, prostě ho odsune ke zdi a nechá tam, kde je.

Třeba si ho mezitím někdo odnese, napadlo ji. Usoudila, že ta možnost je víc než pravděpodobná. Všechno, co není přilepené nebo přišroubované, se dřív nebo později stane předmětem zájmu různých chmatáků. V tomto případě by ale o nic nešlo. Věc, která nikomu nepatří – což u tohoto nechtěného daru platí –, nemůže být ukradená. Pouze se přemístí na jiné místo, a kdo ví? Třeba nakonec někomu udělá radost.

Užuž za sebou chtěla zabouchnout dveře, když vtom z horního patra zazněly bublavé zvuky, které se vzápětí proměnily ve dvouhlasný smích. Nebo spíš hurónský řehot, což bylo mnohem přesnější označení.

Vlasta zvedla oči a užasle zírala na dvojici nad sebou. Tak odtud tedy vane vítr? Taková možnost by ji nenapadla ani ve snu…

Fany?

A… Robert?

Zrak ji opravdu nešálil – stejně jako prve, když našla stromeček a ozdoby. Syn a exmanžel se nakláněli přes zábradlí a vzájemně se pošťuchovali. Zakroutila nad tím hlavou – vypadalo to, že ze svého kousku mají velkou legraci.

 

(z povídky Josefa Pepsona Snětivého Vánoce pod dekou)

 

Jen kdyby se zase neblížily Vánoce!

V mysli žen, tu mou nevyjímaje, jde o „svátky splněných slibů“.

„Vždyť jsi říkal, že se časem s Jondou seznámíš!“

„Ano. Časem.“

„Můžeš být konkrétnější?“

„Dočkej času…“

„Takže mě považuješ za husu?!“ zeptala se nepříjemně. Pohoda po milování byla rázem pryč. „Ale já na tom nejsem tak blbě, aby na mě nečekal nějaký jiný klas, který se k tomu umí postavit jako chlap.“

„V tom případě ti přeju bohatou sklizeň,“ ušklíbl jsem se a natáhl se pro oblečení, pečlivě schované pod postelí. Dnes už mě tady nic hezkého nečeká.

„Srabe!“ vypálila Monika nahlas.

„Mami?“ ozvalo se za zdí.

Sakra, to ho musela vzbudit zrovna teď?! Okamžitě jsem se sroloval pod deku.

„Spinkej, zlato,“ zavolala matka na syna.

„Já chci jít za tebou.“

„Tak pojď.“

To mi dělá naschvál! Klidně by mohla jít za ním, nebo mu prostě zakázat opustit pokojíček. Ale to ona ne. Budou si užívat rodinnou idylu, dokud se neudusím pod přikrývkou!

Vzápětí zaduní Jonášovy kroky. Zapomněl jsem vám říct, že miláček trpí „lehkou“ nadváhou (podle Moniky je „takovej pěknej“).

„Lehni si tady vedle mě, zlato.“

Aspoň že tak, už jsem se bál, že si dřepne na mě!

„Na koho jsi tady řvala, mami?“

„Na nikoho, něco se mi zdálo, tak jsem vykřikla ze spaní.“

„Aha… A proč jsi pořád sama?“

Monika polkla tak nahlas, že jsem to slyšel i přes duchnu.

A synáček pokračuje:

„Proč nemáš chlapa? Ostatní mámy mají, i ty největší šeredy. A ty jsi pěkná. Slyšel jsem včera svýho asistenta, jak říká školníkovi, že jsi čičina a že by ti dal za uši.“

Doufám, že zatím neví, co to znamená. Ale živě si představuju, jak jeho tmavohnědé oči zírají do matčiny tváře (viděl jsem je na mnoha fotkách).

„Ten tvůj poslední byl sice divnej, ale docela srandovní… Jak koktal, když jsem na něj o Vánocích vylil tu polívku!“ rozchechtal se malý kat. „Proč už k nám nikdo takovej nechodí?“

„Víš,“ začala Monika opatrně, „ono to není jednoduchý, pro mámu s dítětem…“

„Takže ten problém jsem já?“

A teď je ta pravá chvíle říct mu:

„Problém ne. Když chceš, dokážeš být fajn. Jsi chytrý a šikovný kluk. Jenže pořád zkoušíš, co si můžeš dovolit, neznáš hranice, a tak každý vezme roha.“

Jenže na tohle si Monika samozřejmě netroufne, a medovým hlasem lže:

„To vůbec ne, zlatíčko, jak tě mohlo něco takového napadnout? Ty jsi ten nejlepší kluk pod sluncem a každý chlap by tě miloval! To já už asi nejsem tak mladá, nebo jsem moc vybíravá, nebo nevím…“

Je tohle milosrdná lež? Kdoví...

Zato nepochybuju o tom, že nemám právo Monice cokoli vyčítat. Miluje svého syna, ačkoli ho současně i trochu kazí. A nedostatek odvahy? Jak bych ji mohl kritizovat já, který se tu potí, hanebně schovaný pod dekou?

„Já chci k Vánocům tátu!“ zařve Jonáš a na povel se rozbrečí (to mu jde výborně).

„Jonášku… Tak já ti slibuju, že s námi o Vánocích někdo bude,“ konejší ho Monika a při tom mě nenápadně, ale silně kopne přes deku do břicha.

 

 

(z povídky Alexandra Stainfortha Vánoční nevěsta)

 

Když se o dvě hodiny později konečně ocitli před rozlehlým romfordským sídlem se čtyřmi věžemi, Elizabeth překvapilo, že pouze z jednoho komínu stoupá kouř. Vypadalo to, jako kdyby se propadlo do zimního spánku a při životě zůstala jen jedna část, která je měla udržovat v bezpečí před nevítanými hosty.

Nasadila si kapuci lemovanou kožešinou a opatrně vystoupila. Kočí za ní zavřel dveře, usadil se na kozlík a práskl bičem.

„Co to děláte?!“ vykřikla za ním zděšeně, jelikož si uvědomila, že nemíří ke stájím, ale zběsile opouští Romford.

Hlavně se musí uklidnit. Třeba lady Warwicková poslala i pro někoho dalšího…

Ano, tak to určitě bude.

Opatrně vystoupala po kamenných schodech plných sněhu a klepadlem ve tvaru lva zabušila na dveře. Čekala, že jí přijde otevřít majordom jako obvykle, ale místo toho se ve dveřích objevil markýz Andrew Warwick.

Ten Andrew Warwick.

„Koho to sem čerti…“ Andrew se zarazil, když přede dveřmi spatřil Elizabeth Craneovou. V žilách mu ztuhla krev, a rozhodně to nebylo mrazem. Značnou chvíli na sebe jen upřeně zírali, jako kdyby je toto překvapení připravilo nejen o slova a rozum, ale i o slušné vychování.

„Vy?“ vydechl nakonec Andrew a otráveně se odvrátil. Už nikdy se s ní nechtěl vidět. Už nikdy s ní nechtěl promluvit. Ponížila ho, a teď se tu zničehonic objeví…

„Co tady pohledáváte?“ Nemohl snad zvolit arogantnější tón.

„Co tady pohledávám?!“ vykřikla Elizabeth dotčeně. „Přijela jsem navštívit vaši babičku! Tady…“ Podala mu už lehce zmuchlaný dopis.

Andrew se pro něj nedůvěřivě natáhl a začal číst. Nechápal, co má tohle znamenat.

Elizabeth se kolem něho protáhla. Přece nečeká, že bude čekat venku, než se uráčí dopis přečíst! Potřebuje se zahřát, a navíc se musí co nejdříve dostavit k lady Warwickové.

Stáhla si z hlavy kapuci, a odhalila tak pečlivě rozčesané vlasy odstínu jarního slunce. Oříškovýma očima přejela po vstupní hale a snažila se ignorovat Andrewa, který si pročítal dopis znovu a znovu, jako kdyby se ho snad chtěl naučit nazpaměť.

Vydala se po schodišti rovnou za lady Warwickovou a podivila se, že tu dnes nepobíhá služebnictvo. Na Romfordu bylo vždy živo. I proto ho měla v oblibě. Byla tu sice s rodiči jen několikrát, přesto měla pocit, že zná snad každý kout starého hradu. Dokonce si i zapamatovala příběhy Andrewových předků, jejichž podobizny visely v hale a po stěnách napříč celým sídlem. Lady Warwicková totiž ráda mluvila o historii rodu, a ona jí ještě raději naslouchala.

Jemně zaklepala na dveře pokoje a vstoupila dovnitř.

Jenomže místnost byla prázdná.

Panebože, určitě přijela pozdě!

Otočila se, a v ten okamžik narazila na markýze Warwicka.

„Zřejmě jste se stala další obětí nepovedeného žertu,“ pronesl odměřeně a odstoupil od ní.

„Jak to myslíte?“ vydechla Elizabeth.

„Moje babička, vlastně celá rodina, je v Londýně.“

„Ale…“

„Už je to tak, slečno Craneová. S klidným svědomím můžete odjet domů.“

Elizabeth ničemu nerozuměla. Lady Warwicková pro ni přece poslala kočár. Necítila se dobře, proto se obávala, že se blíží její poslední hodina, a…

Ach ne! Konečně jí došlo, čeho se markýzova babička pokoušela dosáhnout. Nejspíš se ocitla ve středu léčky, která má svést ji a Andrewa dohromady a možná je i usmířit. Jenomže tuto přisouzenou roli musí odmítnout.

Tváře měla červené od zimy, takže si Andrew nemohl povšimnout, že nyní vděčí za barvu spíše vzteku a pokoření.

„Nepřijela jsem vlastním kočárem. Poslala ho pro mě vaše babička a…“

Andrew jí skočil do řeči. Nehodlal se s ní o ničem vybavovat. „Tak zase nasedněte a zmizte mi z očí.“

„Jak se opovažujete se mnou takhle mluvit?!“ vykřikla Elizabeth pobouřeně. „Kočí odtud uháněl, jako kdyby mu šlo o život, takže mi musíte poskytnout vlastní kočár!“

„Odjel?“ Andrew se musel kousnout do rtu, aby nedodal něco peprnější, na co slečna Craneová nebyla zvyklá.

„Vaše babička se zřejmě pojistila všemi směry, abych tu musela zůstat.“

„A mě sem poslala pro údajně zapomenutý vánoční dárek. Mělo mi dojít, že se nikdy nevzdá, abych se… Ale proč vám to vůbec vysvětluji...“

Elizabeth se kolem něho protáhla, pospíšila si do haly a otevřela dveře. Venku se počasí rozhodně nemírnilo, naopak se zvedal vítr a sníh se snášel intenzivněji. Za jiných okolností by se domů vydala pěšky, nyní je ale odkázána na Andrewa.

Andrewa… Už dlouho ani v duchu nevyslovila jeho křestní jméno. Ne po tom obrovském zklamání, jehož se dočkala.

Dveře zase zavřela a obrátila se ke schodišti. Markýz právě scházel dolů a upřeně ji pozoroval.

„Půjčím si vašeho koně Herose,“ prohlásila odhodlaně.

„Abyste někde zabloudila a poslala ho na smrt? V žádném případě. Počkáte tu pár hodin, než se špatné počasí přežene. Pak najdu způsob, jak nás z toho vysvobodím.“

Minul ji a zamířil do další části domu.

Elizabeth zůstala stát sama u předního vchodu. Co si má teď počít? Má následovat Andrewa, nebo čekat tady, dokud nepřestane sněžit?